Povídkový soubor Miroslava Mráčka nazvaný A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ obsahuje čtyři povídky lehce erotického a humoristického obsahu. V jejich podtextu rezonují mužské paradoxy o slabém - silném pohlaví, které má vždy poslední slovo a jeden se nestačí divit, ba žasnout. Za vším hledej ženu, říkáme si společně s autorem. Ten se jako spisovatel - většinou úspěšně - vyhýbá svodům mnohomluvnosti a deskripce, které s sebou snahy dělat umění přinášejí, má něčím blízko ke scenáristice, situační a dialogické inscenaci, aniž by upadal do druhé krajnosti, tedy vydával rozepsaný scénář za beletrii. Radost z vyprávění je patrná z výrazu vypravěče, z jeho psychologických postřehů a snadnosti (domnělé), s níž vypráví.
   V první povídce, která dala souboru titul, je evokováno téma ženské msty, ne vždy důmyslné, ale pohotové a hlavně účinné, s níž trestá křivdy skutečné či domnělé. Paradoxní pocit svobody, který prožívá čerstvě rozvedený muž, je nahrazen vystřízlivěním, když je napálen a dokonce odsouzen za závažné porušování občanského soužití. Málo konformní okresní novinář, v jádru čestný, ale smolař živící se jako řidič nákladního auta, žil v iluzi, že pokud má pravdu, je vše v pořádku a nemůže se mu nic stát.
   Povídka druhá, Epigon, je opět variací na téma smolaře, zde vlastní ženou manipulovaného slabocha. Má v sobě jiskřičku talentu, která však nestačí k hodnotné prozaické činnosti, jen k invenčnímu kopírovaní starých předloh.
   Závěrečná próza nazvaná Co nebylo v římském právu přináší opět jiný obraz ženství, Jestli si mužský samec dodává kuráže sbíráním dívčích či dámských kalhotek, potom Věrka, studentka práv (a později chytře zbohatnuvší hoteliérka), s rozkoší sbírá pánské knoflíky coby suvenýry, erotické skalpy.
   Z lehce rozmarného ladění vybočuje jen povídka třetí - Zpověď v Paříži. Bohužel ona jediná, nejdelší, postrádá fabulační lehkost a invenci, místy ji ohrožují sentimentální situace jako by odpozorované z jihoamerických telenovel, zakrývané různými parafrázemi cizích výroků. Mám obavu, že stylizace ženského vypravěčského subjektu není Mráčkovou silnou stránkou, ani inspirace Hemingwayem povídku nezachraňuje.
   Máme-li Mráčkovým oněm třem zdařilým povídkám přece jen cosi vytknout, byly by to konvence zábavné literatury jako takové, konvence selfmademanství a věčného outsiderství (omlouvám se za užité anglicismy, ale jsou výrazově přesné), možná trochu povrchní intelektuální reflexe, které se tváří jako filozofie (či filosofie, v ještě horším případě). Žánrové konvence patří ovšem k žánru, stejně jako dušezpytný rozbor a deskripce k psychologickému románu, a jsou-li zvládnuty inteligentně, nepůsobí rušivě.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]