Je to terapie, která nic nestojí a prospívá našemu zdraví jak fyzickému, tak duševnímu. V současných podmínkách žití v české kotlině tohoto psychického stavu dosahujeme při vnímání aktuální politické a společenské reality, ovšem především s hořkým podtónem, co je všechno možné.
   Při vnímání soudobých uměleckých děl, až na výjimky, se upřímně nahlas téměř nezasmějeme. Jednou z těch výjimek je nová kniha Stanislava Rudolfa MILUJI TĚ, VOLE! (Erika, Praha 2007). Oněch 58 drobných textů, převážně fejetonů, při četbě nejednou polechtá čtenářovu bránici a vede k výtrysku tentokrát osvobodivého smíchu.
   Zkušený autor 45 knížek, psaných hlavně pro dívčí a ženskou populaci, publikoval tyto fejetony převážně v ženském časopise Vlasta. Zdaleka však nejde o četbu určenou něžnému pohlaví. Rudolf, bývalý kantor, bohemista a zkušený novinář, nezapře tyto profese ani v posuzované knížce. Jednak ví, jak má fejeton vypadat obsahově i formálně a také, že musí oslovovat i pobavit co nejširší publikum (a to nejen ženské). Proto s potěchou čteme proud vyprávění s epizodami z každodenního života rodinného, školního i společenského, bavíme se jazykovými hříčkami, připomínáme si obdobné zkušenosti z oslav jubileí i z rituálů tradičních svátků.
   Zábavný charakter vyprávění směřuje téměř vždy k výstižné pointě, a především z něho nenásilně vyzařuje autorova životní zkušenost, moudrost a laskavost. Často pracuje s nadsázkou, ironizuje své nejbližší, ale i sám sebe.
   Pozornějšímu čtenáři neujde bližší seznámení se spisovatelovým životaběhem osobním, rodinným i profesním a vytuší i obecné základní zdroje jeho tvůrčí inspirace a literární techniky. Ty nejsou nijak převratné, ale osvědčily se mnohatisíciletým literárním vývojem. Jde o realitu života a fantazijní fikci.
   Stanislav Rudolf dokáže tyto ingredience zdařile namíchat. Jeho reálná fikce je působivá i v této poněkud bizarně, přesto však oprávněně (jak čtenář z textu pochopí) nazvané knížce.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]