Milan Blahynka (PhDr., CSc.) patří k našim nejvýznamnějším literárním kritikům, historikům a editorům kontinuitní marxistické orientace. Narodil se 29. srpna roku 1933 ve slovenském Ružomberoku, vystudoval gymnázium v Kyjově, Filozofickou fakultu v Olomouci (češtinu - estetiku) a postgraduálně Institut společenských věd (obor estetika). Působil jako vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu v Praze a Brně (1968-1989), přednášel i na pedagogické fakultě v Ostravě. Do Brna se vrátil v roce 1990 po nuceném odchodu z FF UK, a zde setrval až do předčasného penzionování. Ve vědecky nejplodnějších letech života působí v Horce nad Moravou, obklopen nejen knihami.
   Blahynka je typem esejisticky fundovaného literárního vědce a kritika. Jeho předností je důkladná faktografická obeznámenost, mimořádné encyklopedické znalosti a také paměť - ne náhodou byl vědeckým redaktorem a editorem mj. slovníkové příručky Čeští spisovatelé 20. století (1985). Dar slova uplatňuje při výkladech básnických děl; jeho recenze se nejednou podobají kolážím, zvětšeninám podstatných míst, motivů a obrazů recenzovaných děl, na nichž vždy nalézá něco nového, podstatného a důležitého, co povrchnímu pohledu uniká. Smysl pro hudební pulsaci a rytmizaci je patrný nejen z analýz eufonické výstavby básně.
   Jako textový kritik a editor uspořádal celou řadu edic, v nichž úspěšně prezentoval socialistickou linii české literatury, zvláště pak básnické a divadelní avantgardy meziválečné, kterou si zamiloval a jejíž oživení na přelomu 50. a 60. let (Semafor, Paravan) také přivítal a později kriticky sledoval a podporoval.
   Jakkoli neunikl strážcům dogmat o čistém umění z konce šedesátých let, jakkoli byl podobnými dogmatiky, jen s převráceným znaménkem, vyškrtnut z KSČ v počátcích normalizace, jakkoli byl opět jinými aktivisty dekomunizace, mentálně ovšem stále stejnými kreaturami vylučován z literatury a kritiky v letech devadesátých, interpretoval s pochopením i jevy zdánlivě protikladné avantgardě a poezii pozemské, materialistické, např. L. Kunderu, Z. Zábranskou ad. Vždy mu šlo o syntetické pojetí poezie, kdy nezastíral sympatie k její socialistické linii, spojované s realizací humanistických, sociálních a kulturních práv člověka, zvláště se základním lidským právem na krásu, na schopnost ji vnímat, na přístupnost a dostupnost estetických hodnot.
   Jako teoretik a historik přispěl do řady slovníků a slovníkových příruček, např. Slovník českých spisovatelů (1964), Slovník literární teorie, Slovník literárních směrů a skupin, Literatura s hvězdou Davidovou (1, 2 kont.), Lexikonu české literatury (1, 2, 3 kont.) ad. Přispěl rovněž do četných vědeckých sborníků, je autorem mnoha doslovů, studií a kritik publikovaných knižně i časopisecky; za všechny připomeňme jen Václavkovu Olomouc, úzkou spolupráci s Literárním měsíčníkem, brněnskou Rovností, Tvorbou, Kmenem (Obrysem-Kmenem) nebo bratislavským Romboidem a Slovenskými pohl'ady.
   Jako literární historik a editor významně napomáhal popularizaci odkazu Vítězslava Nezvala, na jehož souborném Díle se podstatnou měrou podílel, dále Vladislava Vančury, Miroslava Floriana, Josefa Kainara, Jaromíra Johna, Marie Pujmanové, Jana Pilaře, F. Nechvátala ad. S velkým kritickým zaujetím obhajoval a komentoval tvorbu tzv. střední básnické generace, zejména K. Sýse, J. Pelce a P. Cincibucha. Významnou, a přirozeně ještě nedoceněnou etapou jeho kritické práce je doba restaurace; za všechny připomeňme vynikající fejetony, polemiky, glosy a eseje publikované pod nesčetnými pseudonymy v Naší pravdě i v Obrysu-Kmeni, popř. na Slovensku. Co ztratila akademická bohemistika jeho domnělým odsunutím do bezvýznamnosti, to získala "okrajová" literární a společenskokritická publicistika a esejistika.
   Cenná je ovšem i Blahynkova nejnovější studie o V. Brandejsovi (Letokruhy Vladimíra B., Opočno 2002), sledující mj. eufonickou a významovou stavbu básní.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]