Film Pád Třetí říše, promítaný v jiných zemích pod původním německým názvem Der Untergang (Zánik) je sugestivní podívaná. Profesionálně zpracovaná. Se skvělými hereckými výkony, kterým vévodí švýcarský špičkový herec Bruno Ganz v roli Hitlera. Film líčí poslední dny druhé světové války viděné očima osazenstva Hitlerova berlínského bunkru, především pak očima jeho mladé sekretářky Traudl Jungeové. Klaustrofobní drama, plné psychologicky vypjatých scén, je kombinováno s pohledy do berlínských ulic, domů a krytů. S pohledy, zachycujícími utrpení Němců v dobývaném městě, ostřelovaném nemilosrdnou Rudou armádou...
Autorem scénáře Pádu třetí říše je Bernd Eichinger, který je zároveň producentem filmu. Eichinger se při psaní scénáře opíral o dva zdroje: o knihu konzervativního německého historika Joachima Festa (bývalého vydavatele listu Frankfurter Allgemeine Zeitung), vydanou v Německu pod titulem Der Untergang v roce 2002, a dále o vzpomínky bývalé Hitlerovy sekretářky Traudl Jungeové. Festovo dílo, společně s Eichingerovým scénářem, už vyšlo také v češtině (nakladatelství Epocha, Praha, 2005), a to ve stejné úpravě, v jaké původně vyšlo v Německu. Fest, když dostal v době německé premiéry filmu otázku, proč stále neutuchá tak velký zájem o Hitlera, odpověděl rádoby s nadsázkou: tento zájem nebude mít konce, neboť Hitler nám slíbil tisíciletou říši - a z té doby přece uplynulo jen 71 let...
Není asi diváka, kterého by film tak či onak nezasáhl, a nehrozí, že by z dlouhého představení někdo snad předčasně odešel. Děj má spád, zvukové, pyrotechnické a další efekty jsou téměř autentické. Skvělý kameraman (Rainer Klausmann) může pracovat s detaily, vyvedenými rukama techniků, kostymérů, maskérů a dalších členů realizačního týmu s maximálním úsilím o dobovou hodnověrnost. Opakuji: profesionálně zvládnutá, nesmírně sugestivní podívaná, při které má divák pocit, že je vtažen přímo do děje a jen jen se stačí dotknout samotného fýrera, který je zlomený, zrazený a opuštěný... To je jeden aspekt filmu, který měl v Německu premiéru 16. září 2004. Druhým aspektem, jejž nejvíce vystihuje banální metafora "druhá strana mince", je poslání, smysl tohoto díla. Poslání, které je mimořádně naléhavé právě díky profesionálně odvedené filmařské práci.
Krátce před premiérou oslovili tvůrci filmu britského historika Iana Kershawa (budiž připomenuto, že jeho knižní dvoudílná monumentální biografie Hitler, kterou lze dostat i v českém překladu, je možná tím nejlepším, co bylo kdy o Hitlerovi napsáno); Kershaw byl požádán, aby film zhlédl a sdělil pak tvůrcům svůj názor na něj.
Kershaw poté, co film uviděl, napsal, že v průběhu představení soudil, že si lze těžko představit, aby Hitler v těch šílených posledních chvílích mohl být někomu, snad kromě nějakého zvráceného neonacisty, sympatický. Dospěl prý také zprvu k názoru, že Der Untergang je možná ten nejlepší film, jaký se o Hitlerovi dá vůbec natočit, a byl jím zcela uchvácen. Ale ještě než zatelefonoval Eichingerovi, aby mu blahopřál, uvědomil si ještě něco jiného. K čemu je vlastně dobrý film, který ukazuje lidskou tvář Hitlera? Kershawovi prý koneckonců nevadilo, že film zobrazuje fýrera jako člověka. Horší podle něj je to, že takový pohled je v podstatě jediným poselstvím celého filmu; filmu, který se vůbec nesnaží odpovědět na tu nejdůležitější otázku: jak je možné, že se Němci, nejvzdělanější národ té doby, nechali Hitlerem zmanipulovat? "Není to ten druh filmu, který Německo potřebuje, aby nezapomnělo na svou nacistickou minulost," konstatoval Kershaw, neboť podle něj "Hitler nebyl tyran, který vnutil svoji vůli utlačenému německému národu, nýbrž produkt německé společnosti a předmět jejího mimořádného obdivu."
Už první věta Festovy knihy, která posloužila jako základní předloha filmového scénáře, vyslovuje ve vykrystalizované podobě historicko-revizionistickou tendenci: "Novější historie nezná žádnou katastrofickou událost, která by byla srovnatelná se zkázou z roku 1945." Tedy: nikoli to, co se událo předtím, byla katastrofa, nýbrž jen konec války - porážka Německa. Přesně takové pojetí historie vládne například v přesídleneckých svazech včetně nechvalně známého Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Právě pro ně začala historie až porážkou tzv. Třetí říše a událostmi, které byly atributem této porážky, atributem bezpodmínečné kapitulace Německa. "Vlastní zkáza německé kultury však proběhla už před rokem 1933 s nástupem nacistů... Skončila roku 1945 těžkým znovuzrozením Německa. U Festa to však lze číst právě pozpátku," konstatoval berlínský deník Neues Deutschland.
Co vidí ve filmu divák očima bytostně sympatické a pohledné sekretářky Traudl Jungeové? Vidí nemocného, vyčerpaného, zlomeného a skoro všemi opuštěného a zrazeného fýrera, který se cítí být zrazen vlastně celým národem. Fýrera, který je, přes vypjatou tragiku situace v bunkru, ostřelovaném nemilosrdnými Rusy, milý a galantní k ženám, a jehož občasné výbuchy zloby a zkázychtivosti jsou koneckonců jen lidské a tedy pochopitelné projevy.
Historik Milan Hauner, autor pozoruhodné recenze filmu Der Untergang, zveřejněné v časopisu Dějiny a současnost (č. 2/2005), napsal: "Pokud přijmeme... hypotézu, že Hitler si postavil v posledních měsících války jako svůj přední úkol zničit německý národ, pak tím vědomě posílíme vedoucí myšlenku autorů filmu, že německý národ byl hlavní obětí celé války - což je myšlenka přinejmenším provokující ty, co bojovali proti němu. Ve filmu je tato myšlenka zesílena rekonstrukcí Hitlerova osobního melodramatu v bunkru."
Hauner dále píše: "Divák se neubrání pohlížet na Hitlera očima filmových tvůrců. Za asistence černých andělů v uniformách SS bere na sebe jako velekněz nejvyšší úkol sebeobětování se za národ, o kterém ještě nedávno prohlásil, že nestojí za záchranu. Tento moment se mi zdá ve filmovém podání nebezpečně goebbelsovský. Sebevražda totiž dodává Hitlerovi v momentu provedení dokonce nepředvídanou důstojnost - zpestřenou navíc bizarní svatbou Hitlera s Evou Braunovou, která jakoby zlidštila jinak nepřístupného diktátora v hodině dvanácté. Dosavadní maximální zlo, spojované s Hitlerovým jménem, je tímto jedinečným rituálem jakoby vykoupeno."
Lidská tvář, neřku-li kontury humanismu jsou propůjčovány i jiným protagonistům. Válečný zločinec a ministr zbrojní výroby Albert Speer je vlastně jen charakterní, vlídný a inteligentní elegán, který do Hitlerova bunkru zavítal jakoby náhodou, odtržen od svých velkolepých architektonických plánů. Profesor Schenk, lékař a plukovník SS, slouží raněným a umírajícím Berlíňanům vpravdě do roztrhání těla. Jen jeden "detail" tvůrci filmu milosrdně opomenuli - ten samý Schenk se dříve s gustem podílel na pokusech na lidech - vězních koncentračních táborů. Vrcholem však je vylíčení SS-Obergruppenführera Fegeleina, švagra Evy Braunové, jako veselého, lehkomyslného a poživačného miláčka žen. Divák může lkát nad jeho osudem: jako dezertéra ho Hitler nechal zastřelit 29. dubna 1945. Divák ani čtenář se však nedozví, že Fegelein byl masový vrah. Zúčastnil se přepadení SSSR v čele jízdní "SS-Kavalerie-Brigade", které padlo za oběť jen v červenci a srpnu 1941 na 22 000 lidí, především civilistů, jež chrabří jezdci SS stříleli, upalovali a zaháněli do bažin! Poté, co získal zkušenosti na Východě, působil Fegelein jako Himmlerův styčný důstojník u Hitlera.
Dobývání Berlína je ve filmu ukázáno jako zcela nekrvavá záležitost pro Rudou armádu. Neobjeví se zde jediný její mrtvý voják! Rusové ve filmu vycházejí jen jako vrhači dělostřeleckých granátů a opilí vítězové, tančící u harmoniky. Zato utrpení Němců, ať už vojáků nebo civilistů, je líčeno v četných drastických krvavých scénách. Logika je tato: kdo ukazuje bezmocnost a strach, ukazuje oběť. A ten, kdo ukazuje oběť, chce soucit, nebo alespoň vcítění se do jeho situace a rozpoložení. Proto jsou ukazovány jen německé oběti - mrzačené, střílené, hladovějící, vystrašené, umírající. A čeho bylo toto utrpení důsledkem? Pozor, o tom film přece není!
Citujme opět historika Haunera: "Přesto tu probleskne jiskra naděje pro decimovaný německý národ. Germania je tu symbolicky reprezentována hezkou Hitlerovou sekretářkou Traudl, která putuje apokalyptickým podsvětím plným zakrvácených zrůd až k východu z pekla. Jako anděl spásy se tu objeví blonďatý hitlerjunge, který ji zázračně provede kordonem teatrálně rozestavěných rudoarmějců... do idylické krajiny uprostřed lesů, vod a strání." Hauner také uvádí, že tvůrci filmu dovedně použili Hitlerovu sekretářku "nejen jako národní symbol pokoření a vykoupení, ale také jako návod k tomu, jak se slušný Němec za války měl chovat: loajální k vrchnosti až do trpkého konce, nikdy nepochybovat o vůdcově genialitě, neklást provokativní otázky, které jen znepříjemňují život... a opatrně formulovat kritické otázky - ovšem až po prohrané válce". Přesně dle sebestylizace nedávno zesnulé Jungeové.
Režisér filmu Pád Třetí říše Oliver Hirschbiegel prohlásil, že tento film prostě musel vzniknout. "My Němci jsme už dlouho šablonizováni s hrůzami nacistického režimu. Ale právě tato šablona hrůzy vlastní hrůzu rozmáčí... My všichni jsme se ještě s vlastní minulostí nevyrovnali dostatečně. Ale to právě musíme udělat, abychom si znovu beze studu a pachuti mohli říct: Jsem hrdý, že jsem Němec!"
Autor: Emil Hruška
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |