narozena 23. srpna 1923, zemřela 20. června 2007

   Nazik al-Mala'ika, která zemřela ve věku 83 let, byla jednou z nejvlivnějších básnířek 20. století. Její život a práce odrážely historii rodného Iráku - ideály, naděje, zklamání, exil, deprese. Tak jako jiní z její generace byla ovlivněna anglickou poezií a byla průkopnicí opuštění formalistických klasických forem verše, které v arabské poezii převládaly víc než 1000 let.
   Narodila se v bagdádské liberální rodině: její otec byl učitelem gramatiky a matka jednou z prvních arabských básnířek-feministek. V deseti letech ukázala otci básničku. Ten ji zahodil. Stala se chyba, řekl jí, nejdříve prý musí dokonale zvládnout jazyk. A to dokázala! Odešla na bagdádskou pedagogickou fakultu, aby dosáhla vyššího stupně vzdělání v arabštině, a souběžně studovala v Britském výboru angličtinu. Rozvíjela svůj zájem o drama a současnou arabskou hudbu.
   Její první básnickou sbírkou byli Milenci noci (1947). Vyjádřila v ní idealismus s nádechem pesimismu a strachem ze ztráty iluzí. Vše prostupujícím tématem se stala příroda a "noc". Její druhá sbírka, Jiskry a popel (1949), byla revolučnější. V předmluvě tvrdila, že tradiční formy verše bránily arabské poezii dosáhnout výšin jiných světových literatur. Ve svých básních se zabývala tématy, která hýbala jejími současníky - nacionalismem, společenskými a ženskými problémy, zabíjením pro čest a pocitem odcizení.
   V následujících létech šla za vzděláním do USA. Kariéra učitelky v Iráku byla vměstnána mezi roční studium literární kritiky v Princetonu a dva roky (1954-56) studia na titul Mgr. komparativní literatury na Wiskonsinsko-madisonské universitě. Její třetí básnická sbírka, Výška vlny (1957), mísila tradiční formy s novějším volným veršem.
   Její pesimismus přerušila revoluce v červenci 1958, kdy bylo Hašemitské království nahrazeno republikou. Ale brzy se s nastupujícím brutálním režimem dostavila desiluze a Nazik přesídlila v roce 1959 do Bejrútu. Do Iráku se vrátila v roce 1964 spolu s manželem, Dr. Abd al-Hadi Manhubou. Ten vedl novou univerzitu v Basře, kde byla jmenována profesorkou arabštiny. Ale v roce 1970 opět odešla do exilu a přestěhovala se na Kuvajtskou univerzitu, která se stala na téměř 20 let její základnou.
   V 70. letech vydala poslední tři sbírky. Její pozdní verše přecházely až do experimentu. Její romantismus - značně ovlivněný pracemi Johna Keatse (anglický romantický básník, 1795-1821) - byl nahrazen bezútěšným zájmem o nacionalismus a víru.
   V roce 1990 se stáhla do Káhiry a žila samotářským životem, zkaleným nemocí. Její manžel zemřel v roce 2005, přežil ji jediný syn.
   Připravil VS

   NAZIK AL-MALA'IKA
   Skrytá Utopie
   Nebe kouzel říkali jsme tomu.
   Z nektaru a vadnoucích růží,
   z něžnosti a zlata.
   V tom, říkali, je
   všelék na rány muže.
   Chtěli jsme ho, ale nedostali.
   Zpět k našim nadějím, bědným a nesplněným.
   Zde je ta zem?
   Máme ji spatřit či
   má zůstat skrytá, nedostupná,
   jen v našem nitru bouřící
   strnulá touha?
   Modlitba
   sevřenými rty?
   Miliony jsou
   přívalem touhy,
   planoucí touhy,
   a snem plamenu.
   Otevřete brány pro tisíce
   znavených obětí, křičí...

   Kam půjdu?
   Jsem unavená cestami
   jsem znuděná loukami
   a vytrvalým skrytým nepřítelem
   jenž v mých stopách kráčí.
   Kam já jen uniknu?
   Dráhy a cesty které nesou
   písně k neznámým obzorům,
   stezky žití,
   chodby naprosté tmy noci,
   kouty obnažených dnů...
   Toulala jsem se všemi,
   se zarytým nepřítelem v zádech,
   pevným krokem či pevně usazená
   jak hory sněhu
   na dálném severu.

   Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]