Pod názvem POSLEDNÍ VÝSTŘEL vyšla nedávno ve vydavatelství Víkend útlá knížka dvanácti krimipovídek renomovaného autora Františka Uhra z Havlíčkova Brodu. Autor má za sebou úctyhodnou řadu knižních publikací, je už jich ke čtyřicítce, mezi nimi například román Dlouhá nepřítomnost, oceněný v autorské soutěži O poklad byzantského kupce (nakladatelství MOBA v Brně) a vítězná původní česká detektivka soutěže Eduarda Fikera, vyhlašovaná českou sekcí Mezinárodní asociace autorů AIEP - Princip bumerangu. Čtenáři Haló novin ho znají z páteční přílohy, kde zveřejňuje krátké povídky.
   Nebudu nosit dříví do lesa, když prohlásím, že knihy Františka Uhra patří v tomhle žánru k tomu nejlepšímu, co je u nás vydáváno, a že zasluhuje víc pozornosti literární kritiky, než se mu dostává.
   Bohužel není u nás zvykem, aby se kritika zajímala o detektivky a už vůbec ne o tzv. "čtivo do kapsy", k nímž Poslední výstřel patří, ale která vydaná kniha dosáhne takových nákladů, jako tato edice Víkendu? Musím nesouhlasit s kritiky, kteří tenhle žánr nepovažují za literaturu a vědomě ho tím ze své pozornosti vylučují. Uher, snad nejlépe z tvůrců detektivního žánru, dokazuje, že je tomu právě naopak, čtenář se z jeho příběhů dozvídá o naší neklidné době podstatně víc než z všelijak převracených a rádoby velkých příběhů současné literární produkce.
   Dvanáct povídek v rozsahu necelých 104 stran, které soubor Poslední výstřel obsahuje, patří bezesporu k vrcholu Uhrovy povídkové tvorby. Jsou napínavé díky volbě námětu a jeho zpracování, na nevelkém prostoru jako by před námi probíhaly celé osudy nejrůznějších lidských existencí. Předností textu je střídmé, ale výstižné vykreslení postav, které neruší četbu. Nesporným kladem je i úsporný a vtipný dialog, autor nic "neokecává", aby získal nějaký ten řádek navíc, jak se to někdy děje.
   Uher se za ta léta, co vydává, dopracoval k nezaměnitelnému rukopisu, nikoho nenapodobuje, je prostě svůj. Rozhodně nepíše příběhy pro příběhy, ale každým textem poskytuje pravdivé svědectví o době a lidech, kteří v ní žijí, nějakým způsobem z ní profitují či jsou jí potlačováni.
   Uher nesporně vychází z toho, v čem žije, sám není slepý a umí naslouchat svému okolí. Jeho povídky rezonují s naší dnešní rozporuplnou realitou. Píše "padni komu padni", ale je znát, na které straně stojí, komu evidentně fandí. Převážně to jsou policisté, kteří střeží dodržování zákonů, ale netají před námi, že i oni jsou pouze lidé a mají své chyby.
   Poslední výstřel je knížka, která se čte jedním dechem. František Uher ví, o čem píše, a hlavně to dokáže skvěle napsat. Nemohu než smeknout pomyslný klobouk a říci: Díky za nádherné zážitky i nevtíravé poučení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]