Je to sice již pár týdnů (Obrys-Kmen č. 24), co na tomto místě Zdeněk Hrabica vzpomněl uzavřeného díla předního českého grafika a malíře Jaroslava Sůry. S omluvou za malé prodlení (zaviněné jednak neúprosností kvapně plynoucího času a také potřebnou chvilkou pro pátrání po přece jen již trochu zasutých archivních artefaktech i vzpomínkách), připojuji tento krátký příspěvek.
   Spadá do poloviny sedmdesátých let, kdy život i Sůrovo košaté výtvarné dílo byly teprve sotva za polovinou jeho zenitu. Dělal jsem tenkrát technického a výtvarného redaktora časopisu (spíš informačních listů) Sítotisk + Serigrafie. Tento občasník, vycházející párkrát do roka, reflektoval vývoj a dění na poli sítotiskové techniky, která u nás stále zaznamenávala bouřlivý boom.
   Tato čtvrtá tisková technika se stále výrazněji uplatňovala v praxi podniků i menších provozů při přímém potiskování a adjustaci rozmanitých výrobků – zejména obalů a zvláště trojrozměrných předmětů (z této konkurence byly dosud tradiční tiskové techniky jako knihtisk či ofset prakticky vyloučeny). Na výtvarné a praktické spotřebitelské adjustaci a estetické úrovni se většinou podíleli grafici a návrháři samotných výrobců, až na výjimky nedosahující vrcholů nějaké estetické úrovně.
   Širší (profesionální) výtvarnická a grafická obec se s touto technikou, konkrétně s jejím dvojčetem – serigrafií – teprve začínala postupně, leč stále výrazněji seznamovat a identifikovat. Zejména ve volné grafické tvorbě – hlavně při realizaci afiší od miniaturních formátů (novoročenky, ex libris) až po obří rozměry.
   Inspirátorem a iniciátorem v těchto dnes již historických začátcích byl jeden z mých spolupracovníků, člen redakční rady S+S, PhDr. Emil Minář. Měl k tomu mimochodem nejen vzděláním, ale i profesně nejblíže. Jako ředitel polygrafického střediska Díla – ČFVU přicházel permanentně do styku s desítkami výtvarných umělců – od vrcholných veličin, většinou národních a zasloužilých umělců (nejen podle tehdejších titulů) až po skromné služebníky této nejen umělecké, ale i řemeslné služby a řehole.
   Oslovili jsme tehdy i takové koryfeje jako K. Svolinského, C. Boudu, J. Strnadela nebo J. Brože a ani v jediném případě, vesměs při jejich serigrafických premiérách, jsme nebyli odmítnuti. A nekonečně dlouhá je řada dalších tvůrců, kteří se podíleli na atraktivních pestrobarevných i střídmých obálkách a Emil Minář v jejich portrétech a medailóncích poučeně, vtipně i s pokorou zaznamenával jejich stopy a vklad do pokladnice našeho výtvarného bohatství pro tehdejší současníky i pro budoucí generace. Namátkou jmenuji aspoň několik nejvýraznějších jmen – J. Šváb, J. Týfa, J. Liesler, J. Flejšar, J. Kaiser, S. Kovář a další. A na předním místě této řady ovšem také Jaroslava Sůru, jemuž patří moje dnešní vzpomínka.
   Někdy na jaře 1975 jsme za ním s Emilem přišli do jeho ateliéru (nejsem Pražák a tak si adresu už nepamatuji). Po dlouhé zimě už začalo slunce připalovat a tak Emil – místo obligátní lahvinky - koupil naukový dort, což mi přišlo docela stylové.
   Kromě obálky a medailonku jsme tenkrát Sůrovi svěřili celkovou grafickou úpravu 32. čísla (v jeho typické podobě včetně kreslených titulků vyšlo v červnu 1975), a navíc se na jeho doporučení a přání tisklo v proslulé podkrkonošské tiskárně ve Staré Pace (která se pak stala „dvorním“ dodavatelem našeho časopisu až do jeho „klinické smrti“ na konci roku 1989…)
   Dovolte mi nakonec – spíš pro laiky – uvést malou poznámku: naši grafici – Sůra mezi prvními – jásali, když jim bylo umožněno využít při tisku obálky dvou – a dokonce tří – černých barev, tedy efektu jinou technikou nedosažitelného. Konkrétně to byly černá matová, přes ni černá lesklá a navrch eventuálně ještě černá v plastické pastózní formě.
   Ovšem na druhé straně se někteří mistři mohli doslova „rozšoupnout“ možností použít co nejvíce barevných odstínů. Konkrétně třeba Josef Liesler si poručil šest (se započtením bílé dokonce sedm) valérů – včetně zlaté!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]