Vlastně bych se rád kvůli kritice a sebekritice věnoval sviním. Je to významný celospolečenský problém, k němuž je třeba přistoupit zodpovědně a z různých hledisek, včetně historického.
   Kupříkladu moje prababička. Dávno před rozoráním mezí se zmohla nejvýš na jedno prase, které s láskou krmila a nechala na podzim porazit, abychom si v zimě - v horách byla zima dlouhá a zlá - trochu přilepšili. Nikdy neměla svini a na dvě prasata se nezmohla, neboť pradědeček měl na hospodaření obě ruce levé. Byl totiž varhaník a učitel. Všecko musela oddřít sama. Měla také jen dva a půl korce polí, tak by ani víc prasat neuživila. Z toho plyne, že v krásném panoramatu modravých hor, případně jinak zbarvených, byla hlavně bída a takové prase v chlévě představovalo téměř první krůček k vesnické honoraci.
   Sele se kupovalo u pilaře, který krom výroby fošen, prken, trámů a dalšího potřebného dřeva byl ještě statkář, jemuž patřil houf prasat a nejméně dvě svině. To ovšem byla pravá honorace, a proto každý pilaře zdravil, byť podnapilého, což bylo často. Dnes by byl nepochybně ctěným poslancem.
   Prase v chlívku bylo a mnohdy stále je základem blahobytu, ale i zdroje tepla a zdraví. To utvrzovala tradovaná pranostika o jediném pořádném Habsburkovi, císaři Josefovi, který se Marii Terezii narodil jako kilový nedonošenec v sedmém měsíci. Marie téměř každodenně usilovala o zachování svého rodu a potom potrácela anebo rodila jako posedlá, ale coby matička se příliš neosvědčila. I napadlo jednu moudrou dvorskou hlavu, aby tomu císařskému vyžleti nahradili na nějakou dobu matčino lůno sviními útrobami. Geniální myšlenka! Svini rychle zabili, rozpárali a malého neduživce do ní vložili k vnitřnostem - kvůli teplu i výživě. Jakmile svině začala chladnout, zabili další a tak to šlo dva měsíce. Umíte si představit, kolik dobytka padlo. Císař Jozífek, sádlem promaštěný, začal však pěkně prospívat a pro panovníka tehdá, jako pochopitelně pro podobné VIP dnes, se pár sviní obětuje s lehkým srdcem.
   Tolik prasat mohly poskytnout pouze soukromé cisařsko-královské velkostatky. Ani deset podhorských pilařů by na to nestačilo a nedonošený císař by se vlády nedožil. A to by byla strašná újma pro všecky jeho národy v říši rakouské z vůle Nejvyššího. Kdo ví, kdo by nám zrušil robotu, vyhnal jezovity atd.
   Ovšem v takových sedmdesátých až osmdesátých letech minulého století by to pro naše státní statky a mnohá Jednotná zemědělská družstva nebyl zas tak velký problém. Kupříkladu velkostatek Gigant v Zákupech, s administrativou kousek od zámku, kde pobýval Napoleonův synek, a s četnými výkrmnami prasat v širokém okolí. Řediteli Kadlecovi říkali král Severu (prasat). Uměl báječně vyrábět chutné a nezávadné vepřové maso a zásobil půl republiky. A ty škvarky, škoda vzpomínat! Stovky sviní, desítky kanců a rychlé přírůstky selat. Kdyby náhodou tehdá nějaká feudální veličina zatoužila zlepšit stav svého nedonošence habsburským způsobem, a la císař Josef, nečinilo by to Gigantu pražádné potíže. Pan ředitel by neopomněl zájemci položit otázku, zda náhodou neví ještě o jiném, podobném uchazeči. A dodal by "Gigant slouží lidu" a pod fousy by se culil.
   Vezmeme-li do úvahy zkušenosti císařovny Marie Terezie a mé prababičky, i letmo zmíněný rozvoj zemědělství s výnosným chovem prasat, což nám mnohé evropské státy záviděly, museli bychom předpokládat, že se v rámci neokapitalistické privatizace mezi druhým a třetím tisíciletím alespoň svině zachovají a budou přiměřeně přispívat do našeho tradičního jídelníčku. Kdeže, kdeže! Projížďka polnostmi a celým hospodářstvím bývalého Gigantu na Českolipsku dokládá, že jsme splnili mnohé, až neuvěřitelné: úhory s bodláčím a rozpadající se zdi chlévů a prasečníků zdatně dohánějí starší zříceniny tvrzí a hradů. Kolik zničil čas a kolik demolice kriminálních živlů nebo účastníci Technoparty, těžko rozhodneme. Sem tam dře na svém záhumenku nadšenec či workoholická rodinka a snaží se vyživit jedno prasátko. Stovky sviní a od každé nejméně deset podsvinčat, to se dnes nenosí, blahobyt vypadá jinak. Sem tam klepe bída na dveře chalup pod horama. Je nasnadě, že lid uvažuje o inkarnaci sviní v obráceném gardu.
   Ještě štěstí, že v našem Podhůří máme Krakonoše, který na prosté lidičky nikdy nedal a nedá dopustit. Prosím, někdy to chvíli trvá, někdy bývá Pán hor unaven. Nicméně za lumpárny a svinstva dovede potrestat každého Trautenberga. Zakleje ho do černé svině, která s vydatným kničením utíká do křoví, aby se skryla. Ale už je tu prasečník, silný a cvičený lovecký pes, který černou svini neboli zlolajného a chamtivého Trautenberga chytí za uši a drží, než ho Pán myslivec potrestá "kančím perem". Není nutné vždy skolit, mnohdy stačí odříznout moudí. A bude zas prostým lidem líp!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]