Poezie nemusí být nápadná, okatá, vystrkující na odiv metafory jako cikánka zadnici.
   "Trochu skromnosti, prosím" - a ostatní přijde samo.
   Oslníš - a zapadneš za nejbližší zatáčkou.
   Vytrubuješ fanfáry - za rohem tě čeká mlčení.
   Natřásáš cetky - skončíš v bazaru.
   Vladimír Stibor se nepředvádí, neoslňuje, nechřestí bižuterií. Kde jiní křičí, on mluví polohlasem, kde se překřikují, on smiřuje.
   Dobře ví, že nejsou jen slova, ale také "slovní meziprostor" a v něm se možná schovává poezie, než se sama osmělí, položí nám zezadu dlaně na oči a řekne: "Tady jsem!"

   (Doslov k básnické sbírce Vladimíra Stibora PRONIKLEC, kterou s ilustracemi Aleny Stiborové právě vydalo nakladatelství Řád v Praze)
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]