Vítám diskusi k otázkám vydávání původní české literatury, do které přispěla Eva Kantůrková v 18. čísle Dokořán t. r. Jelikož jsem přišel s tím šíleným nápadem zřídit v tržním milié veřejnoprávní nebo prostě nějaké nakladatelství, samozřejmě státem podporované, speciálně zaměřené na vydávání české literatury, ozývám se jako první z potrefených husí.
   K mému nesystémovému a samozřejmě i falešnému návrhu mě přivedla Česká televize. Tu taky nikdo nesleduje, právě tak jako ani Český rozhlas, a přesto obě tyto veřejnoprávní instituce systémově dostávají ze státní, neveřejnoprávní pokladny mnohamiliardovou roční podporu z peněz povinně vybíraných od koncesionářů, neboli daňových poplatníků. Kultura, kterou šíří tato veřejnoprávní média, stojí za starou bačkoru, nikoho příliš nezajímá. Výsledkem této štědré státní finanční podpory je, že Česká televize se za posledních deset let stala eldorádem scenáristické i dramaturgické netalentovanosti. Nezachránila to tam dokonce ani jedna česká superspisovatelka, která přijela pozvednout úroveň české literatury až z města New York.
   Řekl bych, že pětimiliardová částka ročně na provoz kulturní instituce a na podporu české tvorby je naprosto dostatečná, pouze je nekvalifikovaně rozparcelována. A tak mě napadlo, že kdyby z tolika peněz, vyčleněných ročně na televizní provoz a zbytečně vyhazovaných na podporu původní televizní tvorby, jež permanentně vykazuje mizernou kvalitu, vyčlenil pan ministr pouhá dvě procenta ze zmíněných pěti miliard, neboli, počítám-li dobře, sto miliónů korun jen na podporu české literatury, bylo by v tu ránu - jak uvádí Eva Kantůrková - po rozčilených diskusích o nakladatelování v Čechách. Tyto dvě setiny z televizní podpory by bohatě stačily na celoroční provoz a produkci Státního nakladatelství české knihy. Protože slovo státní je od listopadu v klatbě, tak tedy veřejnoprávního, anebo Českého královského, anebo, aby to bylo jó stylové, Švarcemberského knížecího.
   Nejde mi ani tak o název či o krycí označení této instituce jako spíš o to, aby tam zase neseděl pluk nevzdělanců a kulturních ignorantů, ale dva tři lidé, kteří rozumějí slovu literatura. To by museli prokázat vlastní tvorbou i vlastními znalostmi z oboru. Ti dva tři lidé by měli jediný úkol: nedovolit, aby i příštích deset dvacet třicet let propadaly tržním sítem literární talenty do nenávratna. Už nejméně deset let propadají tímto sítem možná noví čeští hemingwayové, možná buninové, anebo jirásci, kdopak ví, já to taky nevím a úplně přesně to neví nikdo. Bývalí zelináři, kteří dneska nechávají po tiskárnách potiskovat papír žvaněním, jemuž se vznešeně říká překladová literatura, to arciť nepoznají. Jak by také mohli, když v životě nepřečetli knížku. Kdežto dva tři mizerně placení redaktoři v Císařském nakladatelství pro krásnou českou četbu by měli za úkol TO POZNAT. A ten, koho by nedejbůh nespravedlivě odvrhli, ten by pak měl svobodnou možnost - jak nám vřele doporučuje Eva Kantůrková - využít rozličných neboli nepřeberných a neomezených edičních možností, které tu zatím všichni máme.
   Nevýhodou všech rozličných nepřeberných a neomezených možností vždycky je, že jsou setsakramentsky omezené. Česká literatura například dneska plně spočívá v rukách rozličně neomezené omezenosti. To rozhodně nezlepší ani vznik dalších zbytečných 3000 nakladatelství. Systém rozdělování státních prostředků na původní tvorbu je totiž od základu vadný. Je systémově protiliterární. Tento systém je třeba změnit na takový, aby začal systémově chápat literaturu jako základ české kultury a vzdělanosti.
   Á propos, myslíte si, že vydat Babičku byl čistě soukromý džob paní Boženy Němcové?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]