Každý večer civíme na televizi a přerušujeme naši vlastní konverzaci, abychom naslouchali konverzaci cizích lidí, zdaleka ne tak zábavné a nikoli zajímavější než je ta naše. Jsme však přesvědčeni, že musí být, protože jí dáváme přednost. V dřívějších dobách bývalo lidmi většinou přijímáno za svatou pravdu to, co bylo řečeno z kazatelny v kostele. Dnes je pro většinu lidí důkazem pravdy prostě to, že to »bylo v televizi«. Televize je nová »optická kultura« (žvýkačka pro oči) - mozek byl nahrazen okem. Spousta lidí dnes už ztratila schopnost přemýšlet a sdělovat své myšlenky a pocity druhým, schopnost bavit se a vytvářet si vlastní druh zábavy.
   Spokojují se »s televizním výměnkem« v koutku svých domovů. Tam tráví většinu svého volného času, ba značnou část svých opravdových životů: ztrnulým, pasivním pozorováním umělých, vymyšlených životních příběhů na jiskřícím kousku skla, zapuštěného do plastické bedničky plné drátů pod vysokým napětím.
   Zatímco dříve odcházeli lidé na výměnek na sklonku jejich života, dnes se na ten moderní výměnek odebírají nedlouho po svém narození. Dnešní děti utrácejí svoje nejkrásnější, neopakovatelná léta dětství pasivním pozorováním televize nebo aktivním mačkáním knoflíků naprogramovaných počítačových her. Když dnešní dítě dosáhne věku 14 let, ztrávilo už 5 let díváním se na televizi. Dospělý člověk věnuje televizi v průměru 15 let svého opravdového života.
   Ze všeho toho dětského i dospělého »dívání se« na televizi není ovšem trvalý požitek žádný. Z té neustálé záplavy každodenního »výběru« si nikdo nepamatuje ani to, co viděl před týdnem. Televize navíc utvrzuje člověka v pasivní nečinnosti. Lidé pak očekávají, že i ve skutečném životě se bude všechno odehrávat jaksi samo od sebe, že i v hlavních úlohách svých vlastních opravdových životů budou moci fungovat pouze jako nezaujatí, bavící se diváci. Snad nejlépe tuto situaci vystihl jeden kreslený vtip. Zobrazuje muže, který uprostřed vichřice a lijáku se snaží vyměnit píchlou pneumatiku u auta. Jeho lopocení sleduje se zájmem z auta celá jeho rodina. V zoufalství na ně muž volá: »Tak mi přece pojďte pomoci! Tohle je skutečný život, nemůžete přepnout na jiný kanál!«
   My bychom měli naopak přepnout na skutečný život a neutrácet ho, drahocenný a krátký, tak marnotratně v tmavém koutku našich televizních výměnků. Raději opravdu žijme, dokud máme čas.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]