V neděli 9. září by se Jan Pilař dožil 90 let
JAN PILAŘ
Podzim v Čechách
Je večer na podzim. A skřípá
naryzlý písek pod kročeji.
Pod nebem stojí opuštěná lípa.
Hvězdy a tma. Jen osamělí bdějí.
A očima se chtějí propáliti
kamennou stěnou bolesti
k těm vzdáleným, kdo se jí sytí
v žaláři zla a neštěstí.
Má ústa žízní, tma se stále blíží...
Přilévám lampě oleje
a zvedám smutek, ať pod jeho tíží
zůstane aspoň malá naděje,
a vděčím pro ně za tu temnou clonu,
jež nevěděním obklopuje nás.
Ucho se zdvíhá k jedinému zvonu,
jenž zvoní pomstu, odplatu a čas...
Někde potají stisknu zuby
Je to k nezapomenutí, říkají
jsme taky popsáni válkou a lágrem
a v noci se nám vyplavují strašné příběhy.
Stisknu zuby někde potají.
když to i ono bolí.
Je to k nezapomenutí,
ale cožpak je možné se změnit
a bít po hlavě holí
pochodová léta, oběti malé i velké,
trápení mělká i hluboká,
podlosti čestné i zrádné?
Stál jsem tenkrát před nabitou aulou pankráckého soudu
před dělnickými prokurátory
a obhajoval člověka, kterého soudili za nic,
nedal jsem pryč ruce, i když mě varovali,
bylo to v době největší soudní zvůle.
Tenkrát jsem svou při o pravdu a spravedlnost vyhrál.
Ani ty mraky mi nezastínily jasnou cestu,
ani ty mraky,
protože jsem to nedělal pro sebe, ale pro druhé,
nikdy jsem si nepřipadal být mravencem a podruhem.
Jen někdy potají jsem stiskl zuby.
Aby to nikdo neviděl.
Proč teď mlčím?
Bujná vegetace
Přelétáme z místa na místo
Listy vytržené z herbáře
Nebýt tebe hladká Putifarko
sto převleků by zplihle viselo na věšáku
sto podob by se neslilo v jednu
Dávíme se bujnou vegetací slov
pyšni na své mužství
malí před ikonou světice
Kroužíme jako poštovní holubi nad náměstím
modlíme se
Přijmi nás do svého království
Putifarko
Toužil jsem ukrást bohům věčný oheň
V ten čas kdy kolem vznášela se smrt
a řeka naděje se skryla do podzemí
kdy z měsíce už zbývala jen čtvrť
nepřestával jsem myslet na loučení
Na všechna místa která jsem měl rád
se slétávali ptáci dávných básní
a začali si hnízda vystýlat
děkoval jsem jim za písničky a za sny
Čáp třikrát kroužil kolem komína
vítal jsem ho a současně se loučil
v dálce tichounce vzlykla krajina
a bylo slyšet na hřebíky tlouci
Třeba se někdy vrátím do těch míst
jako ti neúnavní letci stěhovaví
a snesu se jak javorový list
do nastavené dlaně měkké trávy
Toužil jsem kdysi ukrást bohům oheň
v ohništi doutná jen pár uhlíků
Slyším jak někdo vytrubuje rohem
rekviem na památku mrtvých básníků
ALOIS REICH
Vítací výbor
Štěstí je přímo nadouvá,
jsou pyšní, mocní, hrdí.
Veliký Bratr rozhodl
radarem zkrášlit Brdy.
Ta radost!
Podivná minicompany
hned dala vale městu
a s neskrývaným nadšením
už mu umetá cestu.
Ta ochota!
Premiér není nazdárek,
je jistý, že se dočká,
na hrudník vroucně přivine
levého pravobočka.
Ty emoce!
Vondra zafuněl radostí
kout pikle dobře zvládá.
Nakonec rozdá metály
naše i jejich vláda.
Ta šikovnost!
Schwarzenberg breptá pro sebe:
"Já Kodl, čili Karlík,
vím, že by si dle tradice
radar zasloužil Orlík."
Ta čeština!
A dlouhovlasé stvoření
v maskáčích vnady tísní.
Usadilo se na větvi,
svět ohromilo písní.
Ta vroucnost!
Květiny hrají barvami,
včely i mouchy bzučí.
Nad povedeným výborem
absurdní ovád skučí.
Ta faleš!
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)