S filmovým režisérem, scenáristou a dramaturgem MIROSLAVEM KAČOREM hovoří Monika Hoření

   Současná doba se vyznačuje značným tlakem na bulvarizaci kultury obecně – literatury, filmu, médií… Jaký na to máte názor?
   Všechno se zrychluje, zjednodušuje, lidé mají rádi jednoduchá řešení, rychlé informace, senzační zprávy. Informací je mnoho, lidé probírají jen ty, které je zaujmou z hlediska výjimečnosti. Lidé nepřemýšlejí, často ani nechtějí přemýšlet, chtějí, aby jim všechno bylo zjednodušeně předkládáno. Dokladem toho je i boom komiksů. Souvisí to i se vzděláním a výchovou čtenářů, diváků a s rozvojem médií co do počtu. Těm ale často chybí kvalita. A tak stačí vymyslet úderný titulek, nebo úmyslnou lež. A čtenář (divák, posluchač) uvěří. Vždyť to bylo v novinách (televizi, rádiu), řekne si.
   Dnes je navíc tolik informací, že jsme jimi přehlceni, a je mnohem jednodušší (díky internetu) se někam s jakoukoliv, byť hloupou, či nepravdivou informací dostat – i přes omezenou cenzuru a nefungující sebekritickou autocenzuru. Cynické, sprosté a dokonce i brutální informace a scény mají velkou sledovanost a toho se hned chytá reklama. A také autoři a tvůrci, kterým jde o zisk, což jsou spojité nádoby. Násilí dnes dominuje v počítačových hrách, ve zprávách, ale i ve filmech. A tvůrci tvrdí, že svět je plný brutality a že jejich díla jsou jen zrcadlem reality.

   A není tomu snad tak?
   I když mají částečně pravdu, ne celý svět je o tom. Média a tvůrci mají značnou část viny na skutečnosti, že se násilí čím dál více přenáší do škol, do sportu, mezi mládež. Cítím mrazení v zádech, když slyším kolegu sporťáka hýkat nadšením nad rvačkou »na férovku« dvou extraligových hokejistů, kterou kameramani zabírají v detailech a režiséři pouštějí divákům v opakovačkách. A pak se společně diví, že jim ve škole zmlátí syna jeho spolužáci.
   Pravda, svým způsobem každodenně bojujeme o místo na slunci. O uplatnění, o svůj život, ale v rámci určitých kulturních, historických a společenských pravidel, kde lež, bezohlednost a násilí nemá místo. Ale to, že se lidem prostřednictvím médií opakovaně a možná úmyslně dostává pod kůži tolik nechutných i násilných scén…
   Chce se mi zvracet nad rádoby vtipnou reklamou jedné velké banky, kdy mladá nevěsta prohlásí, že si starého ženicha bere pro peníze. V příští reklamě ho otráví? Koukají na to děti a ty neznají nadsázku, ty neznají ironii. Vstřebají to, jako pravdu. A ta zhovadilost se vysílá před 22. hodinou! A Rada pro reklamu mlčí, čeká a pak udělí pokutu za odhalené ňadro.

   Jak početná je skupina tvůrců, kteří tomu chtějí bránit, ať už svou tvorbou, nebo občansky?
   Nevím. Asi je nás málo. I my musíme z něčeho žít. A pokud ubude seriózní práce a nebude společenská poptávka po kvalitě, tak budeme točit i, s prominutím, sračky a cynické reklamy. Mluvím teď sice v plurálu, ale sám se tomu zatím vyhýbám. Nemohu ale tvrdit, že zůstanu tak zásadový, když třeba nebudu mít dlouhodobě na zaplacení účtů. A ta doba se blíží.
   Pak se čtenářům Obrysu-Kmene pokorně omluvím za svoje předchozí slova. Ale asi bych ani v nouzi neklesl tak, že bych točil porno nebo připitomělý reklamní šot.

   A točil byste v krajní situaci něco, co by se příčilo vašemu uměleckému a občanskému svědomí?
   Třeba vědomou lež? Ne, to by byl možná ještě závažnější prohřešek vůči svědomí a profesionální etice než to porno. Lež má za cíl zblbnout diváka, zkreslit pravdu, historická fakta, a ovlivnit tím veřejné mínění, poškodit nevinného, zakrýt lumpárnu. I to se děje. A, bohužel, někteří talentovaní kolegové se už znovu, jako se to dělo v minulosti, stávají namísto výraznými osobnostmi jen směšnými slouhy vlivných, mocných a bohatých. Také ze strachu, že ztratí práci. Je to nebezpečné nejen pro jejich tvůrčí růst, ale i pro společnost, která je na médiích až nepřirozeně závislá.
   Opakováním nepravd a polopravd v dokumentech se přepisuje historie a vymývají mozky. Třeba neustálým zdůrazňováním a připomínáním, ale také zveličováním excesů vůči německému obyvatelstvu po skončení II. světové války se v očích dalších generací postupně mění pozice viníka a oběti. Zvláště když se souběžně omezují informace o událostech, které tomu předcházely.
   Netvrdím tím, že se o excesech nemá mluvit, sám jsem se jednomu z nich před časem intenzivně věnoval - v rámci autorského dokumentárního cyklu Osudové okamžiky jsem natočil a knižně zpracoval zločin z června 1945, kdy nedaleko Přerova zavraždila skupina čs. vojáků 265 slovenských Němců, včetně 74 dětí mladších 13 let. Ale nemělo by se z toho dělat politikum, které Čechy sráží do pozice výjimečných zbabělců a zločinců.

   Jak si vysvětlujete, že tolik mladých lidí cítí určitou příchylnost k pravicovému extremismu, dokonce k neonacismu?
   Ten zárodek možná vzklíčil právě v těch nepravdivých nebo polopravdivých dokumentech, článcích, rozhovorech. V knihkupectvích zaplavených nacistickou memoárovou literaturou. Ale pravá příčina je jinde. Je to důsledek krize, vlastně souběhu krizí. Nejen té hospodářské, ale i krize v myšlení lidí. V útěku od tradičních kulturních hodnot. Ta hospodářská způsobí, že spousta mladých nemůže najít své místo na slunci, práci, a tak podléhá vábení předáků přicházejících s lákavou demagogií, kteří předkládající jednoduchá řešení. A nám zde chybí ten protipól – obecné hodnoty a etická pravidla, v které jsme už pomalu přestali úplně věřit.
   Když jsme točili v České televizi v letech 2001 až 2003 pro mne tak osudové Osudové okamžiky, což byl seriál o neštěstích různého druhu, zjišťovali jsme, že prakticky vždy došlo k průšvihu, když nastal souběh nepříznivých skutečností, třeba špatné počasí, technické závady, lidského zavinění. Pak už nebylo možné katastrofě zabránit. A to nám hrozí. Souběh nepříznivých skutečností, z kterých může vzejít nezvratný osudový okamžik. Chtělo by se mi křičet ono dnes pro mnohé nepopulární »Lidé bděte!«

   Je možno říci, že tomu napomáhají i média?
   Částečně. Myslím si, že zatím z nevědomosti, ne úmyslně, spíše v touze po senzaci. Uvedu malinký příklad: V den, kdy byla v Brně rozpuštěna Dělnická strana, jsem se náhodou tamtéž stal obětí trestného činu. Ukradli mi batoh. Čekal jsem na recepci policejní stanice na vyšetřovatele, abych s ním šel do zastavárny, kde jsem objevil část svých ukradených věcí. Najednou kravál, rozletěly se dveře, vběhlo asi dvacet reportérů a středem do policejní recepce vkráčel pan Vandas s několika soukmenovci, kterým právě rozpustili stranu. Pan Vandas se zastavil asi metr ode mne, pronesl k médiím krátké prohlášení a rázně odpověděl na otázky. Pak jsme si na okamžik pohlédli do očí. Pan expředseda asi zkoumal, jaký udělal dojem na veřejnost, kterou jsem v té chvíli reprezentoval i já. Ten vzájemný pohled byl kratičký, ale pan Vandas asi hned pochopil, že každý stojíme někde jinde a ze mne svého soukmenovce nikdy neudělá. Mlasknul rty a odebral se na stanici k vysvětlení.
   V recepci zůstali čtyři jeho nejvěrnější. Chvíli jsem je poslouchal, i když se to nemá. Ale oni nešeptali, své názory neskrývali. Byli hodně sebejistí. Pochopil jsem, že ti lidé seskupení kolem pana Vandase nejsou žádní hlupáci. A o to více jsou pro demokracii nebezpeční. Bděme!

   Jak se chovali ti novináři?
   Natáčeli to, co říkal. Byly to jednoduché fráze a jednoduchá demagogická hesla typu »je zde porušována svoboda projevu, svoboda slova« atd. Kamery natáčely, fotografové se strkali o pozice k nejlepšímu záběru, redaktoři pečlivě jeho slova zaznamenávali, aby neuniklo ani jedno moudré slovo pro čtenáře, posluchače nebo diváka.
   A já se naštval a řekl známým televizákům: »Kluci, vykašlete se na něj! Když ho nebudete točit a vysílat, tak je to jenom obyčejný šašek!« A oni na to, že musí, že je to jejich džob.
   A v tom to možná je – média podobným lidem a názorům věnují příliš mnoho pozornosti, a tak se ten jejich propagační jed šíří dál. A získává nové příznivce. Prostě džob. Oboustranný. Ke spokojenosti všech, a to až do chvíle, kde se sejdeme... v koncentráku. Jedni jako vězni, druzí jako dozorci.
   Proto radím: nezakazovat, ale netočit, nevysílat, zkrátka nepomáhat, nepropagovat. A nevšímat si jich. Dát najevo své pohrdání.

   Říkáte nepropagovat. Víte, co všechno se z nacistické tématiky nabízí v běžném knihkupectví?
   Vím, knihy o generálech SS, o tankových jednotkách wehrmachtu na východní frontě, o leteckých nacistických esech, o nositelích železného kříže apod. V jednom knihkupectví jsem se zeptal, proč tyto knihy mají tak provokativně oproti jiným, hodnotnějším knihám, vystavené na očích každému, i dětem, které z toho rozum nemají. Odpověděli mi, že jim vůbec nejde o obsah, že je to věc byznysu. Zase džob!
   Co na to říct? Vystavili by na stejném místě pornografii? Asi ne, i když by to nenadělalo tak velké škody. Ve srovnání s tím, že nějaký pomýlený mladík na internetu propaguje nacistické symboly a je za to odsouzen, je, podle mne, veřejná prezentace knih s fašistickým obsahem a hlavně se skandálním přebalem daleko závažnějším prohřeškem proti zákonům a etice vůbec.
   Ano, je nutné o té době, o nacistických zvěrstvech a o podhoubí fašismu psát, ale ne způsobem, který by byl v podstatě oslavou těch, kteří se na té velmi ostudné epoše 20. století aktivně podíleli. Pracovali pro režim a bojovali za ideje, které jsou zobecněním zla. Obdiv k nim, byť jen publicisticko-dokumentární, je výsměchem desítkám milionů mrtvých. Všem obětem II. světové války. A to je také součástí přemalovávání historie.

   Jsme stále ještě v roce 65. výročí osvobození od fašismu. Myslíte si, že jsou i takoví soudobí čeští tvůrci, kteří jsou ochotni a umí natočit něco, co bude oslavou vítězství nad fašismem?
   To nezáleží na tvůrcích, ale spíše na dramaturzích a na těch, kteří rozhodují o programech. Na těch, kteří tvoří schéma programu, kteří zařazují pořady z archivních fondů, kteří sedí na financích. Tvůrci mohou navrhovat, scénáře psát a předkládat, ale...
   Ostatně jsme to viděli i letos. Zase jsme si vystačili s osvobozením Plzně a s (v bývalém režimu hodně opomíjenými) letci a vojáky západní fronty.

   Jak si vysvětlujete, že současní novináři, moderátoři, politici… velice úzkostlivě dbají na prezentaci nenásilí, demokracie apod., ale v reálu se mnozí z nich staví na stranu těch, kteří vedou ve světě války, mučí, anebo »jen« nedodržují demokratické principy při sestavování parlamentních orgánů?
   Nechci nikomu sahat do svědomí. Po osobních zkušenostech s některými vím, že mnohdy neříkají to, co si myslí. To je realita. Mnozí politici jsou závislí na určitých zájmových skupinách ve svém »bytí a žití«, protože ony je udržují v pozicích. A tak jsou mezi nimi i tací, kteří tvrdí, že nejdemokratičtější lidé na světě byli Franco, Pinochet, Salazar, George Bush ml. a jim podobní, i když sami tomu nevěří.
   Vy ale asi ve své otázce narážíte na lidi, kteří sice správně odsuzují jakékoli násilí, konkrétně především to, které se dělo v 50. letech u nás na politických vězních, ale na druhé straně je vůbec nezajímá, když něco podobného dělají i naši současní spojenci jinde ve světě.
   Že mají tyto názory je jejich právo a realita. Oni myslí jen účelově a výběrově. Přitom je vůbec nezajímá, že nyní máme poprvé v moderní historii jednotky české armády v cizích zemích v bojových akcích, aniž je naše země okupována, nebo v přímém ohrožení. Za naše peníze vycvičené a z daní placené vojáky, kteří jsou minimálně přítomni tomu, jak jiní vojáci, ze stejné vojenské aliance, zabíjejí i civilisty. Doufám, že jen přihlížejí.
   Kladu si otázku, jak se s tím vyrovnat, že jsme se octli na straně agresorů.

   Pohybujete se mezi lidmi. Jaké máte postřehy z diskusí s nimi?
   Ano, chodím hodně mezi lidi. Nejen v úzkém kruhu kolem zaměstnání nebo hospody. Moje profese mne zavádí od různých končin republiky a umožňuje mi kontakty s lidmi různého věku, profesí, vzdělání, vyznání a politické orientace.
   Poslouchám je, diskutuji, polemizuji. Až na malé výjimky nechce nikdo z nich, aby byli naši vojáci v zahraničních, okupačních misích. Kdo tvrdí něco jiného, je buďto pod vlivem klamných informací, nebo sám lže.
   Víte, můj děda byl legionářem v Rusku. Také bojoval v cizí zemi, ale za úplně jiných okolností. A byl to boj za Československou republiku. Do Ruska nešel jako žoldák, dostal se tam ve vichru válečných událostí. Byl dobrovolníkem, vlastencem, který z toho nic neměl – občas později jen problémy.

   Přejděme k vaší tvorbě. Před několika lety jste statečně natočil dokument nazvaný Svědomí »hrdinů« o teroristické skupině, jíž se účastnili nechvalně známí bratři Mašínové. Dokument byl nabídnut České televizi. Máme my, diváci, naději, že jej odvysílá?
   Především - to nebyla z mé strany statečnost, to byla jen povinnost nemlčet a vyjádřit názor. Jinak ČT dokument brzy určitě odvysílá. Slíbili mi to a já jim nemám důvod nevěřit. Oni samozřejmě mají právo film vzít nebo nevzít.
   Ten film u nich je, hovořil jsem s panem generálním ředitelem, dokonce jsem mu daroval svou knihu, která se věnuje stejnému tématu (Svědomí hrdinů, nakladatelství Rybka Publishers, 2009, 344 s. – pozn. red.). Věřím mu, že slib o tom, že se přimluví, splní. On ale sám nerozhoduje o skladbě programu, nezasahuje do ní a do kompetence odpovědných, což se mi zase líbí.
   Myslím si, že v ČT zbytečně dlouho přetrvává pravověrný komplex, který tak trochu kolegům svazuje ruce. Bojí se, aby se neušpinili. Viděl bych za tím spíše obavu z reakcí fanatických obdivovatelů Mašínů než neochotu či nevůlí. Obavu, že ty odpovědné, kteří umožní odvysílání, nařknou pravicoví fanatici z levicového myšlení.
   Hodně by o tom mohl asi vyprávět kolega Vašek Dvořák. Ten se odvážil natočit dokument o Kosovu poněkud jiným hledáčkem, než má třeba orlický občan Karel Schwarzenberg, za jehož ministrování jsme s touto srbskou provincií navázali diplomatické styky.

   Jak hodnotíte ztotožňování fašismu a komunismu, dvou protikladných ideologií, a to i vysokoškolsky vzdělanými lidmi?
   To je dílem masové mozkové masáže a propagační manipulace. Takové ztotožnění je samozřejmě nesmysl. Protože dělám v pravicovém prostředí (moji kolegové se totiž z 95 procent domnívají, že patří k pravici), slyším od nich zcela vážně míněna slova, že komunismus byl ještě horší než fašismus. Tím si i vysvětluji, že neofašistické myšlenky mají takovou podporu.
   Všechno zlo se tady u nás hází na komunisty, tak jako se v meziválečném období v Německu obdobně vše házelo na Židy. Podvědomě si někteří říkají, pokud je u nás legální strana komunistů, proč by pak nemohla legálně existovat strana fašistů? To není hypotéza, to jsou konkrétné výroky mých známých a oni vůbec nepřemýšlejí o nějaké logice, faktech, programech a historii. Stačí jim tato zjednodušená rovnice.
   Není asi lehké být dneska v České republice komunistou a známým komunistou, třeba poslancem zvlášť. Je to velká odvaha. A já si takových poslanců a poslankyň za to vážím, protože jdou se svým přesvědčením a kůží na trh, i když se stávají snadným terčem, a to nejen v hledáčku krajní pravice.

   Myslíte, že být aktivním příznivcem komunistické strany je větší odvaha než být příznivcem krajní pravice?
   V našem prostředí určitě. Je s podivem, že dvacet let po Listopadu se nenávist k levici stále zvětšuje. Snad frustrací, že se to u nás ne zcela vydařilo.
   Zažil jsem to na vlastní kůži, přeneseně. Když jsem chystal další materiály o Mašínech, byl jsem i v archivu Ústavu pro studium totalitních režimů, a setkal jsem se tam s kolegou, kterému jsem kdysi dávno nezištně pomohl. A ten mě napadl, co to vyvádím, a že už mi v životě nepodá ruku. Proč? zeptal jsem se ho. - Tys jedna ruka s komunisty, když točíš a píšeš takové lži o Mašínech. - A jaké lži točím? Viděls to? Četl jsi to? - Ne, neviděl, ale mně stačí, že je to protimašínovské! Tím se paktuješ s komunisty. Tečka. Tak asi vypadal náš dialog.

   Takový postoj je v umělecké branži většinový?
   Ne, toto byl jediný případ. Vlastně druhý. Na tiskovce po projekci mého dokumentu o Mašínech mi vynadal kolega dokumentarista Vadas (neplést s předsedou DSSS Vandasem). Ale u něj to chápu, protože s Mašíny kamarádí a točí o nich oslavné ódy. Ostatní jsou jinde.
   Já často vedu soukromé rozhovory s kolegy, pochopitelně bez přítomnosti kamer, bez přítomnosti jejich vedoucích a také i dalších kolegů, a zjišťuji, že mají vlastně levicové názory.

   Pro Českou televizi jste natočil řadu zajímavých dokumentárních seriálů. Přiblížíte našim čtenářům některé?
   Nejznámější jsou asi Osudové okamžiky. Do nich jsme vsunuli některé události 20. století, které měly tragické vyústění. A byli jsme s takovým cyklem ve světě první.
   Mapovali jsme třeba havárie letadel, železniční katastrofy, pády domů i lavin, atentáty, výbuchy i požáry, únosy letadel apod. V podstatě ničemu zajímavému, katastroficko-osudovému jsme se nevyhýbali.

   Kolik dílů jste natočili?
   Tento cyklus jsem si sám vymyslel, a tudíž i realizoval nejvíce dílů (55 scenáristicky a 20 režijně). Celkem jsme s kolegy natočili v ostravském studiu za tři roky 143 dílů. A já jsem za to Ostravě hodně vděčný. Za tu možnost. Měli jsme výtečné ohlasy, udělali kopec práce. Přerušilo se to všechno s televizní krizí, protože nebyly finanční prostředky. Řeklo se nám, že si rok, dva odpočineme, nadechneme a pak budeme pokračovat. Ale příležitost pak dostali nakonec jiní, noví, mladí a tvární tvůrci, s formálně i obsahově podobnými projekty.
   Alespoň jsem mezitím napsal knížku s dvacítkou nejzajímavějších příběhů a připravoval pokračování. Takže už léta máme v šuplíku dalších nejméně 80 dílů Osudových okamžiků, které jsou mnohem propracovanější, řekl bych dokonce zajímavější. Spí však v šuplíku. Snad se z něj někdy dostanou.

   Pak přišly Zapomenuté výpravy...
   Ano, to byl velmi úspěšný seriál, udělali jsme ale jen 44 dílů. Byl to cyklus o cestovatelích a jejich již zapomenutých expedicích. Oproti »Osudovkám« optimistický cyklus. S krásnými lidmi, kteří poznávali svět, podávali o něm svědectví a propagovali svoji vlast. Kluci, co byli v Lambaréne, s Tatrou kolem světa, Šlápoty, co šly do Mexika, plavby jachtaře Konkolského, či Eduarda Ingriše, anabáze sochaře Foita do Afriky, či vodáků do Dúth Kósí. Vyšla i kniha na stejné téma, která byla brzy rozebrána.
   Cyklus se, podle všech kolem nás, opravdu povedl, ale z neznámých důvodů ho také uťali. Už po roce. I když už bylo po finanční krizi. I tady máme s kamarády, spoluautory Milanem Švihálkem a Markem Hýžou, materiály k natočení historie takřka stovky dalších zajímavých expedicí. Nebyl a není o ně ale v Ostravě zájem. A asi už nebude.
   Když jsem po letech dostal opět příležitost dělat něco většího, a byly to Zatopené osudy, cyklus o vodních dílech na českých řekách, byl jsem šťastný, protože jsem už z toho srabu byl hodně stresován. Trval jsem, že budeme pokračovat v tradici Osudových okamžiků a Zapomenutých výprav. Tedy, že to bude cyklus o přípravě a realizaci vodního díla. O technických zajímavostech, o osudech lidí kolem něj, projektantů, stavbařů, o tom, jaká vesnice pod přehradou zanikla, jaký to mělo vliv na přírodu, lidi.
   Místo toho vznikl, bohužel, tak trošku kočkopes, i přesto, že Mirek Vladyka byl vynikající jako profík i parťák při natáčení.

   I když to hodnotíte rozporuplně, přesto to byl zdařilý seriál, který oslavoval práci člověka. Aspoň tak na mne, na divačku, působil...
   Nedávali jsme do cyklu žádnou ideologii. Domnívám se, že právě proto to bylo po 14 dílech zastaveno, i když máme připravenu další třicítku zajímavých vodních děl u nás i na Slovensku. Ale asi jen pro své potěšení.
   Ale kdyby náhodou, dělal bych to úplně jinak než tak, jak nás donutilo točit ostravské vedení.

   A vaše tvůrčí současnost? Co očekáváte třeba od nového ministra kultury Bessera?
   Občas něco natočím, něco napíšu. Hodně, vlastně takřka všechno, do šuplíku. Přežívám. Mám nádhernou, talentovanou, tolerantní a tvůrčí manželku, která mi už třetím rokem vrací těch šest roků z let sedmdesátých, kdy byla na mateřské.
   A k novému ministrovi? Myslím, že očekávat nelze nic převratného.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)