Léta sbírám staré láhve. Těším se z jejich tvarů a umu sklářů, kteří jim dali tuto krásu a účelnost. Mám je vystaveny v ateliéru, kde jsou součástí mého »kvelbového« génia loci. Nedávno jsem dělal očistu od prachu, který se na láhvích s neodbytnou pravidelností usazuje. Musel jsem při této očistné lázni s nimi hýbat – a ejhle, mezi těmito atributy se náhle zjevila malá kráska, sklenička od hořčice, vzpomínka na 50. – 60. léta minulého století, zvaná též hořčičný glas. Srdíčko mi zaplesalo nad tímto ztraceným objevem. S úctou jsem ji vyndal z police a s obdivem na ni zíral a zavzpomínal, k čemu všemu se tento artefakt používal. Tak především: nikdy se tato nádoba po vyčerpání hořčičného obsahu nevyhazovala. Měla dále sloužit jako skleněný servis k mnoha účelům. Především pro pití vody, piva, vína (měla objem 2 dl); při pití kávy - často i se lžičkou uvnitř - praskala, zřejmě nebyla udělána z moc kvalitního skla, nestávalo se to však při čistění chrupu s kartáčkem, který chovala ve svých útrobách. Pro mne jako výtvarníka velmi dobře posloužila coby nádoba na vodu při mé akvarelové a temperové malířské činnosti. Myslím si a jsem pevně přesvědčen, že ta univerzální sklenka by zasloužila jedničku s hvězdičkou. Je obdivuhodné, jak tato prostá věc sloužila dobré věci všedního života, smekám před ní pomyslný klobouk.
A ještě něco k dobru na toto téma. V prvním ročníku na akademii kdosi z kolegů studentů přišel s nápadem, oslavit zdárné ukončení první zkoušky na této alma mater alkoholickým mejdanem, který se měl uskutečnit v koleji akademie v Hradební ulici v Praze, kde jsme tehdy přebývali. Vše bylo zdárně připraveno. Starorežná 50procentní a její sestra 40procentní byly k dispozici. Tuto množinu ještě doplňovala chatka v konzervě (krabí), mimochodem stála tehdy 5,50 Kčs. Abych nezapomněl, byla tam také majonéza, která této pochoutce měla dát tu správnou chuť. Skleničky od hořčice, polepené na spodní části 2cm papírovou lepící páskou (snad aby každý z nás dostal stejnou míru), stály v pozoru a mohly salutovat k tomu, jak tato »krasojízda« dopadne. Dopadla. Ubylo nám mnoho buněk v mozkovně. Byl to pořádný flám. Ale co, byli jsme tehdy mladí a v rozletu.
A tak, milá skleněná kamarádko, přítelkyně mnoha generací, žij si dál ze vzpomínek. Svou dlaní tě objímám a věřím, že kdybys byla k dispozici panu dr. Vladislavu Vančurovi, jistě by se spřátelil i s tebou. A možná, že by svou slavnou větu parafrázoval tak, že způsob této skleněné krásky se mu nezdá jen poněkud, ale moc a moc šťastným. Možná!
VOJTĚCH KOLAŘÍK, t. č. malíř
Autor: VOJTĚCH KOLAŘÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)