Činnost skupiny Blok, společensky i umělecky nejvýznamnějšího seskupení levicově orientovaných autorů v druhé polovině 30. let, náleží dosud ke stěžejním objektům vědeckého zájmu, především proto, že v tomto sdružení došel dosud nejúplnějšího vyjádření i praktického naplnění program socialistického realismu. Nemůže být opomenuta ani iniciativa, kterou Blok vyvíjel při vytváření jednotné protifašistické fronty v letech ohrožení republiky, podobně jako jeho záslužná úloha v procesu odkrývání a využívání domácích tradic.
Aktivita Bloku je však, již vzhledem k množství jeho členů, tak rozsáhlá, že by její zevrubná a všestranná analýza byla nikoli záležitostí jednotlivce, nýbrž vědeckého týmu, což je v relacích doby dnešní už nerealizovatelné.
Myšlenka na sjednocení české protifašistické kultury se zrodila na podzim r. 1934 pod dojmem 1. sjezdu Svazu sovětských spisovatelů a byla poprvé formulována v diskusi, kterou k výsledkům tohoto sjezdu uspořádala 25. 9. 1934 Levá fronta v Městské knihovně pražské. Konkrétní návrhy na utváření této protifašistické fronty přinesla Naše cesta a její návrh se sympatiemi komentoval ostatní levicový tisk. Militantní nástup domácích fašistických živlů, kterým byla v listopadu 1934 insigniáda, měl za následek první skutečné vystoupení progresívních sil české kultury – protest Obce českých spisovatelů proti fašistickým provokacím. Také následující publicistické střety demokratických a fašizujících literátů, zejména rozhodná vystoupení Karla Čapka na obranu demokracie, naznačila, že v současných společenských podmínkách existují reálné předpoklady pro sbližování všech odpůrců fašismu.
O vytvoření tiskové platformy pro sdružení pokrokově orientovaných spisovatelů i teoretiků usiloval již od června 1934 Bedřich Václavek, když v krátké době dokázal z dosud celkem bezvýznamného regionálního měsíčníku Středisko podstatně změnit jeho náplň i koncepci. Na nové orientaci měla podíl řada nových spolupracovníků, z nichž se později formulovalo jádro Bloku.
Poněvadž Bedřich Václavek prošel všemi fázemi meziválečné avantgardy, od proletářské literatury let devadesátých přes poetismus až k probojování literatury socialistického realismu v letech třicátých, a poněvadž poznal její přednosti i dílčí nedostatky svým téměř dvacetiletým směřováním, mohl své názory syntetizovat v knize Tvorbou k realitě (1937). Koncepci socialistického realismu chápe Václavek dosti široce, zahrnuje do ní diferencované projevy současného umění, pokud je pojí společné stanovisko – perspektiva vývoje k socialismu. Zdůrazňuje tvorbu, nikoli popis skutečnosti. Za základní kritérium nové literatury považuje Václavek právě poměr ke skutečnosti; velký význam přisuzuje poznání smyslovému.
Z nového poměru ke skutečnosti rodí se i nová, realistická forma, realistická nikoli tím, že se přidružuje skutečnosti časové a prostorové, nýbrž především tím, že je nabita zároveň skutečností subjektivní i objektivní: „Nová krása nevyrůstá ze subjektivních formových experimentů básníkových, nýbrž z revolučního poměru ke skutečnosti.“ (B. V., Tvorbou k realitě)
I když se tiskový orgán Bloku, čtvrtletník U (Umění), soustředil především na literaturu českou, měl od počátku ráz časopisu internacionálního. Dokazují to nejen jména spolupracovníků, nýbrž jejich literární a literárně-kritické příspěvky. Již v prvním čísle U jsou vedle sovětských autorů, jako je I. Erenburg, a autorů francouzských, kupř. L. Aragona a A. Malrauxe, uvedeni přední němečtí spisovatelé z Československa: E. E. Kisch, F. C. Weiskopf, Rudolf Fuchs i němečtí spisovatelé, kteří žili v Československu dočasně, protifašističtí emigranti: Oscar Maria Graf, Wieland Herzfelde, Fritz Brügel aj. Jejich literární příspěvky, uveřejněné někdy v německém originále, svědčí o tom, že se socialistická literatura stala již koncem let třicátých hnutím mezinárodním, které přes jistou názorovou odlišnost jednotlivých národů mělo nejen společné kořeny, nýbrž i cíle.
V polovině let třicátých dochází však v řadách literární levice k názorové diferenciaci, a to nejen pod vlivem celkové politické konstelace třicátých lett, nýbrž i pod vlivem názorové nejednotnosti umělců a spisovatelů, kteří se domnívali, že „důsledné slučování revolučních duchů politických s revolučními duchy v umění je hrubým nesmyslem, neboť neprospívá revoluci ani praxi“. (Tvorba)
V Sovětském svazu byl v roce 1927 vyloučen z VKSb Lev Davidovič Trockij (vl. jm. Lev Davidovič Bronstein, 1879-1940), ruský politik a do té době významný činitel mezinárodního dělnického hnutí, který byl obviněn z údajně kontrarevoluční činnosti projevující se v organizování ilegální protisovětské strany, jejíž činnost v poslední době směřovala k vyvolávání protisovětských akcí a k přípravě ozbrojeného boje proti sovětské moci, a proto byl dne 22. ledna 1929 deportován ze Sovětského svazu do Cařihradu. To, že byl Trockým strategicky velmi důmyslně na dálku připravován státní převrat v SSSR, je obecně známo. Známa je i skutečnost, že posléze dochází k třem moskevským soudním procesům, a to v letech 1936, 1937 a 1938. Trockij sám pak byl zavražděn r. 1940 v Mexiku.
Z materiálů XX. sjezdu KSSS a postupných rehabilitací je možno usoudit, že při moskevských procesech 1936 až 1938 došlo v četných případech k tragickým nedopatřením v důsledku mylné teorie o zostřování třídního boje při výstavbě socialistické společnosti v SSSR. Posmrtná rehabilitace vynikajících sovětských osobností je svědectvím zjednodušujícího pohledu tehdejších procesů na nesmírnou složitost situace v SSSR 30. let.
K diskusím a polemikám dochází i mezi členy Bloku, zvláště pokud šlo o uměleckou a literární tvorbu. Mám na mysli kupř. článek Ludvíka Svobody o Bucharinově teorii rovnováhy, článek, jenž tvořil kapitolu knihy L. Svobody Filosofie v SSSR (vydalo nakladatelství Index v Olomouci r. 1936), který byl podroben více než negativní kritice v čtvrtletníku U, aby později kniha byla hodnocena velmi pozitivně a doporučena jako první informativní česká kniha o filozofii v SSSR.
Podnětem nejen k polemikám, nýbrž i k senzaci se stal kritický článek O. Krígla „Vladislav Vančura na druhé straně?“ Autor článku hodnotí Vančurův román Tři řeky poněkud nadsazeně a skepticky, neboť, jak uvádí „…vnoření do obojího tohoto prostředí, obsahově i formálního, neznamená než jediné: ústup do světa povolnějšího, kouzelnějšího, měkčího nežli je náš, útěk před tvrdou a neúchylnou realitou třídní současnosti“. Podle názoru B. Václavka byla Kríglova kritika Vančurova románu míněna zcela seriózně a vážně. I když šlo Kríglovi, jak B. Václavek uvádí, o kritiku Vančurovy tvorby, nikoli o jeho pozici v dnešním třídním světě – přestože chtěla tato kritika ukázat v případě románu Tří řek na autorův rozchod se skutečností a na to, jak tento rozchod ohrožuje umělcovu tvorbu, mohla velmi lehce Kríglovým poněkud zjednodušeným pojetím problému zatratit a vyloučit – pod vlivem různých výkladů této kritiky – z řad revoluční literatury autora tak silně sociálně aktivního, stojícího na straně proletariátu, jakým vždy Vladislav Vančura nesporně byl. Zasedání Bloku v Praze 31. 10. a 1. 11. 1936 odsoudilo ostatně tento Kríglův článek jako krok k sektářství.
K ostré polemice dochází mezi básníkem Janem Nohou a St. K. Neumannem, jímž je Noha označen za trockistu, když se vyjádřil pozitivně k obsahu knihy André Gida, do té doby pokrokového francouzského spisovatele a žurnalisty, pod názvem Návrat ze Sovětského svazu, v níž autor vyslovuje zklamání nad současnými poměry v Sovětském svazu, jichž byl svědkem u příležitosti pohřbu Maxima Gorkého v r. 1936. Naproti tomu se Noha staví zamítavě k Neumannově knize Anti-Gide.
Diskusi mezi Janem Nohou a St. K. Neumannem uzavřela plenární schůze Bloku 31. 10. a 1. 11. 1937 v Praze, jíž předsedal Ivan Olbracht. Toto jednání mělo za následek změnu v redakci U; Jan Noha se vzdal své dosavadní funkce v U; vedoucím redaktorem se stal Bedřich Václavek.
Do rozporu se dostávají rovněž E. F. Burian a Oldřich Stibor. E. F. Burian je kritizován pro náhlý tvůrčí zlom vrcholící jeho premiérou Hamlet III. V ní se údajně projevila závažnost Burianovy názorové krize; ta ostatně byla charakteristická i pro některé levicové intelektuály, předtím uvědoměle pokrokové (Bohumila Mathesia, Jiřího Krohu ad.).
E. F. Buriana se dotklo nejbezprostředněji tažení proti Vsevolodu Mejercholdovi, v němž Burian spatřoval nejen revolučního sovětského divadelníka, nýbrž i umělce směrově značně příbuzného. Když se Oldřich Stibor pokouší o rozbor celého případu v obsáhlé stati, odpovídá hluboce dotčený umělec – pod dojmem prvního podráždění – na kritiku O. Stibora žalobou.
Pokud E. F. Burian byl v tak krátkém časovém období ideově dezorientován, nebylo to zcela jeho vinou, jak ostatně vyplývá z politické situace tehdejších let. Burianův pokrokový vývoj nebyl přerušen ani Mnichovem; pokračuje i za fašistické okupace, až do svého zatčení, přes všechnu nepřízeň vnějších podmínek v rozvíjení realistických metod své tvůrčí práce a prohlubuje svůj vztah k národní tradici.
Jestliže se Bedřich Václavek snaží smírem vyřešit napjatou situaci mezi členy Bloku, radikalismus Neumannův v této době nabývá na intenzitě; Neumann je nesmiřitelným tribunem, vášnivým rétorem, cele zaměřeným na to, aby přesvědčil, vyvrátil a zesměšnil svého protivníka. S nebývalou silou napadá, ironizuje, paroduje a provokuje.
Když Neumann napsal svou ostrou kritiku výstavy Štyrského a Toyen, na jejíž vernisáži mluvil Jan Mukařovský, zastal se B. Václavek proti Neumannově zjednodušené kritice J. Mukařovského článkem Pro domo mea. Václavek totiž pochopil, že úkolem komunistické kritiky je – za dané situace – udělat vše pro to, aby si osobnosti typu St. K. Neumanna uvědomily, komu těmito útoky ve skutečnosti napomáhají.
Období anarchismu ovlivnilo Neumanna negativně, zejména pokud jde o jeho činnost kritickou. Protože byl Neumann dokonale nezávislý, mohl - mnohdy i málo objektivně - kritizovat nedostatky tehdejší společnosti. Svou společenskou nenávist přenášel především na soudobou oportunistickou sociální demokracii i na její ideové zakladatele – Marxe a Engelse. V jeho pracích se objevují zmínky o doktrinářském duchu německého socialismu, proti němuž stojí „slovanský“ duch anarchismu. Marxistickou doktrínu pokládá za „slátaninu z domnělých objevů a zákonů Marxových, ze lží a plagiátů Engelsových a panovačných německých snah, která je stejnou utopií jako utopie předešlé, vznikla však z méně čistých pohnutek“. (Neumann, St. K.: Stati a projevy II, str. 174, 262, 411, 332, 421.)
Tyto okolnosti kolem Neumannova vývoje byly jeho současníkům z oblasti kultury a umění známy. Není tedy divu, že se ti, kteří nebyli Neumannovy kritiky ušetřeni, adekvátně bránili.
Na základě vzniklých konfliktů, které se projevovaly prudkými polemikami, ba soudními spory, rozhodl se Blok řešit tuto situaci užitečnou a věcnou diskusí, aby tak bylo dosaženo co nejširší spolupráce mezi pokrokovými spisovateli a umělci. Z toho důvodu bylo členům Bloku položeno několik otázek, které by – v konfrontaci s jejich odpověďmi – pomohly ovlivnit tyto levicové polemiky. Závěr diskuse tvoří doslov redakce, která vyjadřuje zklamání nad úrovní diskuse, jež „zůstala opět u věcí osobních, projevivše málo věcného zájmu o věci podstatné“.
V době, kdy celá Evropa stála na pokraji války, kdy německý fašismus se připravoval k válce proti Sovětskému svazu a kdy bezprostředně ohrožoval samostatnost všech malých národů, bývala by byla vždy a všude namístě důsledná jednota všech protifašistických sil, zatímco někdy osobní a zcela zbytečné útoky znechucovaly a znemožňovaly snahu po pokrokové tvůrčí činnosti.
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)