NAHMATÁVÁNÍ DNA (nakladatelství Dalibor Malina, Vsetín 2012) je třetí kniha veršů Yvety Shanfeldové, české klavíristky a autorky, která také překladá (českou poezii do angličtiny, americkou a jinou anglickou do češtiny). Narodila se ve znamení Lva 1957 v Praze, kde i absolvovala studium klavíru na konzervatoři. Od doby, kdy si ve Filadelfii na Curtisově institutu rozšiřovala vzdělání o anglistiku a poznala amerického grafika, s nímž založila rodinu, žije v Cherry Hill, stát New Jersey. To městečko známe z její druhé sbírky Místo nedělí (vydané 2008 ve Zlíně; debutovala 2006 v Brně Edici v poezie Host Nočním krčním hřídelem). Mezi básněmi oddílu Cherry Hill se tam čte mj. i Smíchovský anděl, ale také báseň Solidarita, v níž „už dávno kvetou v zimě Malešice“ a „z nemocnice v Obloukové / se babička už nevrátila. Už neměla kdy“. Do jednoho krátkého setkání v Praze klade sama začátek svého „chronického verše“.
Před časem jsem se dočetl v pojednání Být básnířkou (A2), že Shanfeldová „jako by ráda sázela na zrádnou ´jistotu´ kultivované, ale poněkud šedivé, zamlžené poezie, plné oduševnělých abstrakt,“ a že se ze své „manýry nevymanila ani v nové sbírce Nahmatávání dna“.
Po tomto ortelu jsem přistupoval k Nahmatávání dna (ač název vůbec nevěstí nějaká abstrakta) s nedůvěrou, ale už nad první básní (Pro Antonína Sovu; další oddíl se otvírá básní Jen když verše Jamese Merilla, poslední básní Majakovský) jsem nestačil žasnout. „Šli jsme pro cukr, / za dvacet minut už zavírali. // Na parkovišti se válely / chuchvalce tmavého horka“… Tohle že je nějaká zamlžená poezie? Pravda, v básni Skok jsou nebuly („Žít do Nebýt, / do nebe / plného nebul. // Doživotí. // Už nebul.“), ale to nejsou žádné poetické mlhy, ale kosmické mlhoviny. A nebul je také lehký oční zákal, a to v souvislosti s dvojicí básní Sítnice pravého oka neukazuje ani trochu k nějakým „oduševnělým abstraktům“.
Nahmatávání dna je podobně jako už obě předešlé sbírky plno až překvapivě smyslově naléhavých konkrét: větrů i dechu, řek a vod, ptáků, lun i člunů, zcela určité životní dychtivosti, nenasytného čekání: „Přes haldy nepohřbených vlasů / se vítr přibližuje k řekám, // na zem hází ranec zátarasů / neurvale mezi mosty kleká. // Spolu se rozplyneme do daleka.“ Jako už v předešlých sbírkách mnoho motivů hudebních. A nyní nově příval objevných aliterací („páry paralel“, „tětivou ticha“, „podzemních podzimních drah“, „sny stínů, stíny snů“, „les lesk“, „oblouky oblaků“, „Sání. Sen“) a objevných hříček se slovy („na člunu lun“, „spánku a spánků“, „Sen, // ten tajný / vozka spánku, / kočíruje víčky. / Bdění, ten podkoní, / mu slouží…“) Nahmatávání dna má čtyři oddíly. Nejsou to však spíše čtyři věty jedné hudební skladby?
Být básníkem, čte se na první stránce Kunderových Monologů, to znamená / jíti až na konec. Co jiného je Shanfeldové nahmatávání dna než jít vždy až na konec? Básnířka, která umí „držet se holých vět“, má i nádherný dar jemného humoru: vítr u ní i „stojí“, ač přec podle jiné básni „v den pohřbů má dout“, jindy „přešlapuje u dveří“, a ještě jindy „rozvírá branku“; ten její vítr je vlastně vždy, nejen v básni Houstne, „prohnaný vítr“. A co jiného než melancholický humor je, když se básnířka dozná: „Utěšuji se slovesnými druhy.“
Radost působí čeština čechoamerické básnířky. Za co jí autorka vděčí? Vytříbenému hudebnímu sluchu? Paradoxně možná slovenštině své maminky, řeči, jež zazní v básni Vinš („Jsou slova, která nepřekládáš: / teší ťa to, srdiečko?“) a rozezní se ve střídě s češtinou pak na samém konci knížky ve verších-zápiscích Blok. V básni Žilinský Vancouver „vzdálená něha padá z nočních lamp“. Padá nám jak mana i z Shanfeldové Nahmatávání dna.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)