V příštím roce si připomeneme 1150 let od příchodu soluňských bratří Konstantina-Cyrila a Metoděje na Moravu, kde přinesením hlaholice, kterou Cyril vytvořil, založili naše písemnictví. Pokud ale soudíme podle obsahu článků v denním tisku napsaných letos k 5. červenci, žádný z autorů nepochopil odkaz Soluňanů správně. Zejména v církvi nakloněném tisku se neprávem psalo, že »pokřtili nevěřící« (křesťanství na Moravě bylo o půldruhého století dříve), že působili »na Velehradě« (tehdy neobydleném, tamní klášter vznikl v 13. století a byl po zrušení Josefem II. obnoven v 19. století; oslavy patří na vykopávky u Mikulčic) a že konali »pro sblížení církve západní s východní« (anachronismus; to by mohli činit až o dvě století později). Úplně se však zamlčelo to nedůležitější z jejich odkazu – sestavení prvního písma pro Slovany, šitého »na míru« našemu tehdejšímu hláskovému systému. Je již prokázáno, že podle vzoru hlaholice vznikla koncem 9. století v dnešním východním Bulharsku cyrilice, která se o 100 let později dostala do Kyjevské Rusi.
Minimálně tato fakta musí znát, kdo se ptá, zda by ruština, a s ní další jazyky píšící cyrilicí, mohly přejít na latinku. Miroslav Grossmann (Obrys-Kmen z 1. 8. 2012) uvažuje, že pro potřeby internetu a zvýšení světového významu ruštiny by bylo vhodné psát ruské texty latinkou.
Evropské jazyky užívající latinku přijaly toto písmo při přijetí křesťanství vlivem Říma. Latina však má malý počet souhlásek a původní latince tudíž stačilo 21 znaků: A B C D E F G H I K L M N O P Q R S T V X. Latině zcela chybí souhlásky aspirované, polozávěrové a šeplavé sykavky. Pro správný zápis hlavně vlastních jmen byla latinka doplněna o řecké Y a Z, o další znaky obohacena rozlišením jednoho V na U, V, W a rozlišením jednoho I na I a J. Výsledných 26 znaků stačí klasické latině, ne však jiným jazykům; ty si musí pomáhat buď spřežkami (v češtině CH), nebo diakritickými znaménky (české čárky pro dlouhé samohlásky a háčky pro 7 souhlásek latině neznámých). V každém jazyce se postupovalo jinak a vývoj byl spletitý, proto např. spřežka CH se vysloví česky nebo německy ch, francouzsky š, anglicky č, italsky či rumunsky k aj.; sama souhláska ch, která v latině není, se píše španělsky j, jihoslovansky h apod.
Konstantin-Cyril si byl při sestavování hlaholice vědom, že jeden znak musí odpovídat jedinému zvuku a že latinské ani řecké písmo tomu nevyhovuje pro jiné jazyky než ten jazyk původní. Bezpochyby znal arménské písmo, které sestavil ve 4. století Mesrop Maštoc a které je velmi přesně padnoucí arménskému hláskovému systému; má 38 znaků. Stejný počet znaků má písmo gruzínské, které vznikalo postupně; konec abecedy má stejné pořadí písmen jako cyrilice a i hlaholice, takže při sestavování slovanského písma přichází v úvahu inspirace gruzínštinou. Ruská azbuka má jen 33 písmen, protože některá písmena původní cyrilice se po úpravách výslovnosti stala zbytečnými a počínaje 14. stoletím byla postupně odstraňována.
M. Grossmann se mýlí, tvrdí-li, že »prvním krokem (přechodu z azbuky na latinku) byla v r. 1918 dílčí reforma ruštiny, vypuštění několika písmen azbuky«. Jednak to nebyl první krok ke zjednodušení, např. Petr I. udělal ještě větší úpravu, jednak cílem změny nebyl přechod na latinku, byla jím snaha odstranit »vyjmenovaná slova« např. zrušením písmena i a ponecháním »azbučného« písmena pro zvuk i. Podoba této změny jasně ukazuje, že cílem bylo dosažení stejného psaní pro stejnou výslovnost, a to psaní odlišného od latinky. Naproti tomu v ukrajinštině muselo i zůstat, protože se vyslovovalo jinak než i ruské, a ještě tam zůstalo i s dvěma tečkami pro výslovnost ji. Podobné změny probíhaly i v dalších jazycích užívajících azbuky (a také latinky); také řecké písmo podléhalo pravopisným úpravám. Nikoho dnes ani nenapadne radit Řekům, aby přešli na latinku, protože by museli latinku doplnit o značky pro intonaci či přízvuky, které latinka nezná; ještě víc takových doplnění by bylo nutných pro ruštinu. Ostatně arabské, hebrejské či indické písmo má další přednosti proti latince, každého z těchto písmen užívá mnoho národů a ne každý z uvedených jazyků může vzhledem k inventáři používaných zvuků provést reformu podobnou turecké Atatürkově reformě záměny arabského písma latinkou. Turkmenština to provést mohla, protože její hláskový systém je turečtině podobný. V jakutštině aj. by to bylo komplikovanější, i když jde o jazyk téže jazykové skupiny, a v době, kdy jakutština užívala latinky (před rokem 1940), vyžadovala doplňková písmena, která měnila svou podobu. Obdobně jiné jazyky Ruské federace, např. ugrofinské, si zavedly vlastní latinská písmena, což se většinou neosvědčilo.
Jediný jazyk, který nepoužívá diakritických znamének vůbec, je angličtina. Ta nedostatek písmen v latince překlenula složitými historicky se vyvinuvšími pravidly zápisu spřežkami, která jsou porušením zásady »jeden zvuk = jedno písmeno«. Tam ovšem to bylo ovlivněno i skutečností, že výslovnost četných přejatých slov se změnila, proto podoba latinských slov, zvláště místních jmen, se značně liší od známé výslovnosti jinde ve světě, např. zápis Jeruzalem odpovídá anglické výslovnosti Džeruzalajm, zápis revolution odpovídá výslovnosti revoljúšn. Tato skutečnost je překážkou zavádění angličtiny jako mezinárodního dorozumívacího jazyka v oborech jako biologie, medicína, teorie práva či religionistika; písemně to ještě jde, výslovnost odlišná od té, kterou známe z latiny, je horší překážkou.
Protože Konstantin-Cyril se důsledně řídil zásadou »jeden zvuk = jedno písmeno«, je jím sestavená hlaholice a na jejím základě později v Bulharsku vzniklá cyrilice počinem, jehož význam není oslaben skutečností, že se těchto písem užívá dnes jen bohoslužebně. Měl-li by se kterýkoliv jazyk stát dorozumívacím v mezinárodním měřítku, je prvořadým požadavkem tuto zásadu (nejen) soluňských bratří dodržet. Jakékoliv reformy písemnictví jsou výlučně záležitostí příslušného národa a nemohou být vynucovány zvnějška někým, kdo není s problematikou výslovnosti jednotlivých písmen náležitě jako cizinec obeznámen.
Autor: VLADIMÍR ŠAUR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)