Vyťukávám holí do dlážděného chodníku pomalý rytmus. Už nemohu jít rychleji. Můj uličnický úsměv se ztratil v mé vrásčité tváři a v strnisku šedivých vousů. Jen mé myšlenky stále létají rychlostí světla, překonávají desetiletí a zastavují se v nejkrásnějším období mého života.
   Jsme plni jarní mízy, zalykáme se štěstím z konce války, cítíme, že jsme na začátku něčeho velikého, nového a že je to úkol pro nás. Pro nás, kteří jsme ještě nepoznali lásku, ale z kterých opadl strach z překonané války. Nějak v podvědomí jsme cítili, že po těch, kteří vybojovali mír, přichází řada na nás. My musíme vybudovat lepší společnost, takovou, kterou nenapadne rozpoutat novou válku. Ještě jsme měli před očima fotografie nestvůrných kopců mrtvol, obrazy zastřelených a umučených lidí. Mužů i žen, starých i mladých. A nevinných dětí… Kde jsi byl vševědoucí Bože, Bože všemohoucí, nejvýš milosrdný… Tohle jsi chtěl?
   Šli jsme spolu, děvčata a chlapci, v nekonečném průvodu lidí a zpívali jsme a křičeli hesla, mávali lidem v oknech a na chodnících. Vybudujeme společnost, v které nebude „pánů ani žebráků“ – ta píseň se nesla náměstími, ulicemi a parky. A večer jsme tančili, objevovali džez, nedočkavě jsme se líbali ve stínu stromů.
   Byli jsme nedočkaví, bylo nám líto, že jsme tak nedospělí a nezralí, že nemůžeme všechno, co je dovoleno těm, kterým je osmnáct. Všechno jsme chtěli najednou – sport, lásku, vědu i kulturu… Schůzovali jsme, přeli se, četli knihy, které byly předepsány pro Fučíkův odznak. Předháněli jsme se, kdo dříve přečetl tu či onu knihu, vyprávěli jsme si o nich, dohadovali se o hlavních hrdinech románů. Prožívali jsme útrapy společně s hrdiny Mladé gardy, v duchu jsme si kladli otázky – byli bychom jako oni? Hltali jsme příběh Toníka a Anny v knize Anna proletářka a s úzkostí v srdcích jsme četli knihu Americká tragédie.
   Nás mladých chlapců a děvčat byla plná hřiště. Plnili jsme disciplíny Tyršova odznaku zdatnosti, hráli kopanou, volejbal, nohejbal, košíkovou a stolní tenis – tenkrát jsme říkali pinčes nebo pinec. Nepamatuji se, že bych se v těch letech já, nebo někdo z mých vrstevníků nudil.
   A to jsem ještě nepsal o Soutěži tvořivosti mládeže. Soutěžilo se ve zpěvu, recitaci, ve hře na hudební nástroje a vznikaly pěvecké a taneční soubory. Náš pěvecký a taneční soubor nejenže soutěžil, ale pořádal vystoupení na různých oslavách, na schůzích v továrnách, ale také na úřadech či školách. Později jsme zajížděli do nově vznikajících JZD. V našem repertoáru bylo mnoho národních písní a tanců, českých i slovenských, ale také ruských, včetně častušek.
   Vznikaly také písně naše, vlastní. Jejich úroveň byla různá, ale snad je třeba připomenout, že těm našim souborům pomáhali učitelé a učitelky jak s nacvičováním písní, tak s výběrem vhodného repertoáru. Ale nejen pedagogové, ale řada profesionálních umělců nám podalo pomocnou ruku.
   Vznikala i vlastní literární tvorba a v tom mladým tvůrcům pomáhali pracovníci redakcí novin a časopisů. Samozřejmě, že veškerá tato pomoc byla nezištná, zadarmo, stejně tak jako vystoupení pěveckých a tanečních souborů.
   Tu dobu svého mládí si neidealizuji. Žili jsme naplno, na plný plyn, chtěli jsme být platnými členy společnosti, která bude jiná, lepší než ta předcházející. A mnozí z nás takovými byli. Přál bych dnešním mladým takovou dobu prožít.
   JIŘÍ KNOPP, Hradec Králové



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)