Milan Blahynka, deus ex machina a dobrý duch Obrysu-Kmene, slaví 29. srpna osmdesáté narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Když jsem na konci sedmdesátých let psal do sborníku Československý literární kontext (redigoval ho Karol Rosenbaum a vyšel společným nákladem Slovenského a Československého spisovatele 1980) pojednání Tolik skutečného života, stať o Slovensku jako zemi víc než zaslíbené pro dva nejvýznamnější představitele české meziválečné umělecké avantgardy, pro Vančuru a Nezvala, nemohl jsem tušit, že se několik let na to stane Slovensko lepší zemí dvěma mladším českým básníkům, Karlu Krylovi a Egonu Bondymu, nešťastným z poměrů a ovzduší v polistopadových Čechách, netušil jsem také, že i mně zas jednou nabídne publikační možnosti, v českých a moravských krajích devadesátých let radikálně zredukované pro každého, kdo se rozhodl nevýt s vlky, a že tehdy na Slovensku už k stáru najdu to snad vůbec nejcennější, co na globalizovaném světě bude, totiž upřímné bezelstné přátelství. A tehdy koncem sedmdesátých let jsem rovněž nemohl přimíchat do textu psaného pro literárněvědný sborník nic osobního, to by bylo vybočení z žánru, nehledě na to, že by vzpomínka na jednu příznačnou epizodu s let šedesátých nemohla projít už proto, že by se dotkla, co bylo tehdy stejně jako v šedesátých letech tabu.
Není to dost důvodů, abych se k fenoménu Slovenska jako země, ve které čeští básníci (a s odpuštěním také já, nebásník) nalézají, co jim doma chybí, konečně vrátil a pokusil se o prohloubení a rozšíření svého výkladu?
Kapkou, kterou přetekla miska dlouho se naplňujících úmyslů, stal se mi detail ze života Vítězslava Nezvala, jenž se mi připomněl, když jsem nyní pro reprezentativní Českou knižnici připravoval Nezvalovy Básně 1 (1922–32). Ten detail jsem ve stati z roku 1980 pominul jako ne dost důležitý, protože zdánlivě jen životopisný, a až teď mi došlo, jak zásadně vypovídá i o díle básníka, hledajícího lepší životní sloh, než jaký panoval v „české kotlině“, v těch jen podučitelsky pobublavajících Krokových Varech, řečeno Vančurovým názvem pro Čechy v Rozmarném létě. Právě v dopise z konce ledna 1922, právě v tom dopise, v němž Nezval mimoděk naznačil Jiřímu Mahelovi ústřední obraz svého Podivuhodného kouzelníka, jímž se proslaví a jímž pak bude sám nazýván (Milan Kundera titulem té skladby pojmenuje roku 1963 svůj výbor z Nezvala pro Klub přátel poezie), zmínil se Nezval také o milované dívce, „která se mu vdala“, ale bez níž si nedovedl představit svůj další život:
„Už to prasklo. Už na mě vzal kvér. Byl jsem mu nucen zařvat do očí, že je prase, a ji líbat – Až udělám zkoušku, musíme z Prahy. Nejraději bych někam na Slovensko. Pak Vás budu moc prosit…“
Odpověď na otázku, oč chtěl Nezval „moc prosit“ Mahena, až se rozhodne uchýlit se s milovanou bytostí „nejraději někam na Slovensko“, je nabíledni. Nezval věděl, že autor Janošíka a už předtím Černovské masakry (1907) zná Slovensko jako málokdo, že má mezi význačnými slovenskými vlastenci přátele a bude mu s to tedy dobře poradit.
Proč však Nezval pomyslel právě na Slovensko jako na zemi, kam by mohl s milovanou ženou utéci z malých úzkoprsých českých životních norem? Bylo mu Slovensko blízké už tehdy tím, co pár měsíců na to zformuloval v úvaze Proč milujeme Dostojevského, totiž jako země, k jejíž písním – esencím to národní povahy a životního slohu – mají písně jeho užší, moravské domoviny kupodivu blíž než k písním z Čech?
Na tu otázku odpověděl mimoděk a předem už Jiří Mahen, Nezvalův jediný učitel ve věcech poezie, a to otázkou na samém začátku zdravice Hrdinská země, kterou přivítal osvobození Slovenska z uherského područí a útlaku:
„Proč jsme v určitých okamžicích duševně úplně v něm a nikoli v zemi, v níž vlastně žijeme a jíž se říká Čechy nebo Morava? Co nás přitahuje tam, ´na druhou stranu´, že řetěz Karpat už ani zeměpisně pro nás neexistuje? A konečně, jaký je utajený rytmus této země, že v dobách domácího zlého rozčarování jdeme ke Slovensku se zavřenýma očima, ale s věřícím srdcem? V čem je skrytý půvab Slovenska?“
Než se osmělím zformulovat pár odstavců na tuto Mahenovu otázku málem jen řečnickou (napovídající, že nás z Čech a Moravy přitahuje právě onen „utajený rytmus země“ a její „skrytý půvab“, jaký doma nenalézáme), dovolím si onu osobní poznámku, která se nehodila do odborného sborníku a dlouho se nedala ani jinde publikovat.
Moji rodiče se oba narodili na Kyjovsku, tedy na Slovácku, ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jazyka českého (1937), ale ovšem nejen tam, definovaném jako moravské Slovensko. Podobně jako můj guru a osud, podobně jako Nezval, vzhlížel jsem ke Slovensku uhranut slovenskými písněmi a poezií jako k zemi zvlášť mi blízké. A na jedné konferenci o meziválečné avantgardě, pořádané ve Smolenicích bratislavským Literárněvědným ústavem Slovenské akademie věd, dopustil jsem se faux pas; k Nezvalovu a Vančurovu obdivu pro Slovensko jsem naivně podotkl, že rodný kraj mých rodičů, Slovácko mého dospívání, patří ke Slovensku víc než ku Praze a Čechám, takže se na Slovensku necítím cizincem tím spíše, že jsem se shodou okolností na Slovensku i narodil a prožil své předškolní dětství. Karol Rosenbaum, který konferenci řídil a za její průběh nutně odpovídal soudobé stále podezřívavé moci, musel vynaložit všecek svůj vynikající takt a výmluvnost, aby zažehnal skandál; aby moje malá poznámka stranou nebyla zlovolně vyložena jako nahrávka nějakým slovenským snům o Velkém Slovensku, jaké na Slovensku nikdo samozřejmě nespřádal. Ale strach (zvlášť mocných) mívá velké oči. Ve vzduchu pořád ještě viselo obviňování z nacionalismu.
Rozdělení společné federace na dvě zcela svébytné samostatné republiky (dojednané během roku 1992) paradoxně zvýšilo přitažlivost Slovenska zvlášť pro ty české a moravské básníky, kteří byli po roce 1989 „zle rozčarováni“ (řečeno prorockými slovy Jiřího Mahena) domácími poměry v Čechách. Také já jsem Slovensku velmi zavázán. Tak jako dvakrát už předtím, zejména na prahu sedmdesátých let, našel jsem na Slovensku už v první polovině devadesátých let možnost publikovat své literárně kritické stati a recenze, které by mi tehdy nebyl ochoten v českých krajích – na rozdíl od bratislavského Nového slova bez rešpektu, Slovenských pohľadů a pak i Literárného týždenníku – publikovat žádný český časopis. I to mě nutí, abych připomněl, co Slovensko přečasto znamenalo, znamená a může jistě i v budoucnu znamenat pro českou literaturu. Ve stati z roku 1980 jsem viděl útěky na Slovensko a okouzlení jím, jímž oplývá jak Vančurův Útěk do Budína (1932), tak Nezvalův román Jak vejce vejci (1933) i Nezvalova bratislavská přednáška z ledna 1934, jako věc těchto dvou velkých českých osobností a české meziválečné avantgardy; až pak jsem si uvědomil iniciační příklad Mahenův; a až poslední čtvrtstoletí mi prokazuje, že „směr Slovensko“ nebyl v české poezii epizodou, ale naopak se upevňuje, rozvíjí; roste, co už devatenácté století (Němcová, Heyduk i jiní májovci) a pak Mahen, Vančura, Nezval, Karel Konrád zaseli do úrodné půdy.
Je na čase poohlédnout se po širších souvislostech.
„Jiří, mně chybí svět! Moci jezdit daleko široko, projezdit všechny vteřiny,“ napsal 15. srpna 1924 Nezval svému příteli Svobodovi: „Moje obraznost je stále větší a je tady v Čechách jako divoké zvíře v kleci.“ To vypadá na nářek básníka z malé vnitrozemské země, který se nedostal zatím dál než do Vídně, která ještě šest let předtím nebyla za hranicemi a do níž měl z jeho rodného kraje blíž než do Prahy. Jenže sny o jiné zemi, prýštící z pocitu, který Milan Kundera pojmenoval názvem svého románu Život je jinde (1979), byly v poezii odedávna, a snili je i básníci zemí, kteří si nemuseli připadat doma jako v kleci. „Kennst du das Land, wo die Zitronen blühn?, Znáš onu zem, kde citron rozkvítá,“ ptal se Goethe, přitahovaný slunným jihem; „d´aller la bas vivre ensemble, ujet dolů, žít tam spolu“ toužil Baudelaire ve svém Vyzvání na cestu. Nebylo by lyrického mal du pays, stesku po domově, ani velké epiky návratu na Ithaku, kdyby se básníci se svými lyrickými hrdiny a s postavami svých eposů i románů napřed nevydávali – někdy až dobrodružně – do světa, ale pobývali spokojeně doma, bez pokušení, tužeb a odvahy vydat se jinam.
I čeští básníci mířili a putovali na jih, Mácha dokonce pěšky, Emil Frída, už tehdy se podpisující jako Jaroslav Vrchlický, absolvoval Rok na jihu, Nezval si z Mistralova milostného eposu Mireio tak zamiloval Provence, že sladkou domovinu svého dětství a dospívání nazýval naší Provencí, ve své poezii dokázal evokovat Zadní Indii, odpoledne s vlahým sluncem v máji na Broadwayi, pradlenky na Seině i petrohradský žalář, jako by tam skutečně už byl, ačkoli se do Paříže, na francouzský jih i na Rus poprvé vypravil až později a do Indie a do New Yorku se nedostal nikdy. S extravagantní ženou, do níž se zamiloval doslova k smrti a s níž chtěli zemřít podle Baudelairova vyzvání na cestu, z jaké není návratu, plánoval v létě 1924 odjezd někam „k moři, kde je věčná hudba a kde jsou věčná světla“. Ale díky své silnější oddanosti životu, díky otci, který v osudný den odjezdu do nicoty zaklepal na dveře jeho pražského podnájmu a v neposlední řadě zřejmě i díky Mahenovi, milujícímu „hrdinskou zemi, jejíž síla rodí už dnes lidi nezjařmené osudem, velká srdce a pokorné duše“, objevil si „tolik skutečného života“ naštěstí ve Slovensku, na které myslel už v lednu 1922 a z okouzlení jeho metropolí, jejími lidmi a jejím jazykem („v němž jsou vytvořeny nejzázračnější klenoty písně“ a který „vyjadřuje v rukou moderních básníků nejsložitější citové odstíny“) se vyznal v bratislavské přednášce dvanáct let na to. Několik dní poté se v besedě pražského rozhlasu ke slovenštině ještě vrátil:
„Ze stanoviska, z kterého my se díváme na poezii, není vůbec pražského, brněnského a bratislavského kulturního problému. Jsme kosmopolité, rozumíme si s pařížskými nadrealisty a černošskými básníky stokrát víc než s panem kulturním šosákem, kterého můžeme denně potkávat v naší ulici. Co se týče našeho poměru k slovenskému jazyku, milujeme jej a jsme šťastni, že může našeho ducha obdarovávat jinými krásami, než jaké má čeština. Slovenský jazyk od dob Janka Kráľe až k poezii Laca Novomeského nás okouzluje svou žádným jiným jazykem nenahraditelnou hudbou, svými rytmy a rýmy, svými přesnostmi a radujeme se z básnických objevů tohoto jazyka, který je – abych tak řekl – violou d´amour ve velkém orchestru řečí.“
Jak hlavní postavy Nezvalova románu Jak vejce vejci, tak hlavní postavy Vančurova Útěku do Budína, jehož hotel Evropa se stane jen přestupnou stanicí útěku k lepšímu cíli, přestupnou stanicí na výpravě za láskou, jsou milenci a směřují na Slovensko za naplněním své lásky. Ale kam jinam chtěl už v lednu 1922 s ženou svého srdce Nezval? Česká poezie si prostě ztotožnila Slovensko s láskou a už i s jejím vyšším stupněm, jímž je, jak doložil už starý moudrý Duclos, opravdové přátelství. Význam Slovenska pro českou národní povahu a pro poezii nedokázal vyslovit nikdo jasněji než Vladislav Vančura (ten poznal kus Slovenska už jako medik za své zdravotní služby v Gelnici), když vypravil milenecký pár, Jana a Tomáše, z „cizího města“ Budína na slovenský venkov, na románovou Vydru:
„Jaké krajiny stvořila láska! Lesknoucí se hory, les a háj, potoky plné vod, rybnaté řeky běžící k dolní zemi a opět stromoví a kvítí. V těch končinách povívá milost jako větříček a nikdo zde nevladaří leč dvojice, jež si klade ruce kolem pasu. Jsou šťastni.“
Básníkův pád do idyly? Ani náhodou. Vztah přísně vychované pražské dívky Jany a lehkomyslného Tomáše ztroskotá, Jana se vrací domů do Čech, ani přírodní krásy lásku nezachránily. Mohlo by se zdát, že i tento útěk za láskou byl marný, jako byl marný útěk velkého anarchistického básníka St. K. Neumanna roku 1904 s jeho milenkou Boženou z Prahy do Vídně, kde by za pár měsíců umřeli hlady, kdyby osud jejich lásky nevzala činorodá Božena původem z Moravy do svých rukou a nenaložila vysíleného básníka a skromný nábytek na žebřiňák a nezakotvili nakonec na víc než deset let v kraji „lesů, vod a strání“ za Brnem. Vídeň lásce nepřála vůbec, Boženin pokus odpoutat se od lehkomyslného básníka novou cestou do Vídně, kam ji vábil jiný uhrančivý básník, Hugo Sonneschein, skončil ve Vídni dřív, než přešel z fáze výletu. Naopak brutální konec lásky Jany a Tomáše na Slovensku ani v nejmenším ve Vančurových očích nezpochybnil význam Slovenska pro lásku a přátelství, neboť básník našel na Slovensku nejen krásnou přírodu, ale také podivuhodně urozené lidi:
„Nikdo urozený si zajisté neláme hlavu a nestará se o to, co je zakázáno a co nikoliv. Je jist, že se hodí všechno, co ho napadne, a naopak ví, že mu nevytane na mysli slovo ohavné nebo sprosté. (…) O tuto prostotu, o tuto srdečnost a družný mrav jsou Slováci lepší.“
(Není to vzácný příklad sebekritické náročnosti, která nezatracuje, neutíká jinam, aby si jinde žila lépe, ale aby poznala, jak proměnit, jak obrodit národní povahu, jak uvolnit sešněrovaný způsob života doma?)
Janin lehkomyslný Tomáš, který padl do finanční pasti, nastražené mu českým spekulantem Brehmem, spekulantem i s láskou, končí sebevraždou. Ale Vančurův román o lásce, která má domov na Slovensku, nekončí. Jana najde oporu v Tomášově otci Štěpánovi, který synovou vinou přišel o svůj statek, o svou Vydru, ale po přesazení do Čech „vrhl se do devatera podnikání“ a do Jany se zamiluje podobně jako Jana do něho. Ani ona po smrti svého Tomáše nezmalomyslněla, a ačkoli není žádná holubice a Štěpán „má odedávna hubu“, nová dvojice se nerozkmotří:
„Jejich láska má kořeny v hloubce bytosti. Je pozemštější, je méně výmluvná, na její tváři se stře klid a v ničem nepřipomíná zběsilé vášně milenců. Je plna štěstí, plna veselí, přijímá všecko, všecko rozdává – je krátce nádherná.“
Nezvalovi se roku 1922 odjezd s jeho láskou a za láskou na Slovensko nepodařil, ale protože poezie a láska jedno jsou, cestu na Slovensko mu jen o deset let poodložilo uchvácení poezií, úsilí o její novou podobu, již jí dal spolu se Seifertem, Bieblem, Halasem, V+W, s Vančurou a s teoretikem Karlem Teigem v poetismu. Je snad náhoda, že jeho vrcholné dílo, vrcholné dílo poetismu, Nezvalovy Básně noci, našlo své nejpronikavější vykladače ve slovenské literární vědě? Jeden kruh se tím už uzavírá, ale směr Slovensko nezaniká a po Krylovi a Bondym je tu další generační vlna, nalézající své nejbližší ve svých slovenských vrstevnících, básnících, esejistech a také prozaicích, píšících prózu, která je jen jiným způsobem výsostné poezie.
To už je ovšem jiná kapitola do knihy Směr Slovensko.
Psáno pro Literárny týždenník
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)