100 let Jarmily Glazarové

   Název poslední, posmrtně vydané knihy Jarmily Glazarové Místopis srdce, který je zároveň titulem autorčiny vzpomínkové črty z r. 1969, je erbovním symbolem a svorníkem životního osudu a literárního díla této významné spisovatelky. Vypovídá totiž nejen o krajinách jejímu srdci blízkých a milovaných, ale vyjadřuje i její nejniternější vlastnosti osobní a prozrazuje mnoho o spisovatelčiných zálibách uměleckých a literárních láskách i o jejích vztazích rodinných a společenských.
   Český ráj a moravskoslezské pomezí s Beskydami byly krajinami, které životní cestu a umělecké působení Jarmily Glazarové významně a trvale ovlivnily.
   V Českém ráji, na Malé Skále u Turnova se 7. září 1901 narodila, prožila útlé mládí, nalezla tam po těžkých životních zkouškách svůj opravdový domov i místo posledního odpočinku. Slezské Klimkovice s širokým okolím a kraj Horní Bečvy byly místy jejího víceletého pobytu, mnoha svízelů, trpkostí, ale i radostí, především však inspirací k spisovatelčiným vrcholným prozaickým dílům.
   Jarmilino dětství bylo krásné. Rodiče, kteří byli protikladnými bytostmi, velmi milovala. Bohémský a náruživý tatínek, správce maloskalského zámeckého velkostatku, se jí jevil jako polobůh. "Pravou dárkyní všeho krásného, dobrého a teplého, klidného a pokojného," řečeno slovy spisovatelčiny vzpomínky, byla krásná, posmutnělá, často nemocná maminka.
   Bezstarostná léta dívčina maloskalského dětství a její o dva roky mladší sestry Ireny byla narušena otcovou srdeční chorobou a jeho propuštěním ze zámeckých služeb. Na svátek Dušiček v r. 1910 se Glazarovi stěhují do Prahy. Děvčata se pilně učí řečem a hudbě, Jarmila je vynikající, spolužačkami obdivovanou žákyní měšťanské školy Na Smetance, a touží být učitelkou. To vše se dozvídáme z jejího "deníčku" prozrazujícího svou kultivovaností talent budoucí spisovatelky. Téhož roku však rodinu zasáhla krutá rána - maminka po dlouhém churavění umírá. Jarmila není přijata na učitelský ústav, vstupuje do německé školy, v níž je jedinou Češkou ve třídě, otcova nemoc se zhoršuje. Glazarovi se stěhují do Hořovic, kde následující rok umírá těžce nemocný otec. Na sklonku války se ocitly osiřelé a zbědované sestry, zbavené posledních zbytků rodinného majetku, v internátu hospodářské a hospodyňské školy ve slezských Klimkovicích nedaleko Ostravy. Jarmila v poválečném období tuto dvouletou školu absolvovala a v r. 1922 se provdala za místního lékaře, lidumila Josefa Podivínského, o devětadvacet let staršího vdovce, jehož byla pacientkou. Pocit nového, klidného a bezpečného domova prožívá až do r. 1934, kdy "táta", jak nazývala svého manžela, zemřel. Těžce zasažena osudovou ztrátou vrací se do Prahy, žije s rodinou své provdané sestry, pracuje jako telefonistka a písařka. Z psychického traumatu se pokouší vymanit literárním zaznamenáním dvanácti let šťastného života v úzkém rodinném kruhu. Její "zápisky", dokončené 6. března 1936, zaslali její přátelé do románové soutěže Družstevní práce a nakladatelství Sfinx. Literární porota, v níž zasedli mj. Josef Hora, František Langer a Albert Pražák, odměnila dílo Roky v kruhu čestným uznáním spolu s díly již renomovaných autorů Benjamina Kličky a Františky Pecháčkové. Kniha vyšla téhož roku a získala značnou čtenářskou popularitu i pozitivní hodnocení literární kritiky.
   Jarmila Glazarová tak úspěšně vstoupila na dráhu profesionální spisovatelky. V letech 1938-1940 vycházejí tři romány z moravskoslezského prostředí (Vlčí jáma, Advent, Chudá přadlena), které tvoří vrchol jejího uměleckého díla. Po pohádkovém intermezzu Zahradník Hejduk a O Lidušce, malířce pokojů, vydaném za války a situovaném do spisovatelčina rodného kraje, se v poválečném období věnuje veřejně společenské činnosti a publicistice. V letech 1946-1948 je kulturní atašé v Moskvě, v období 1954-1956 poslankyní Národního shromáždění. Rodáckými pouty je spjata s Českým rájem, jehož obyvatelům účinně pomáhá v nelehkých padesátých letech, a domovskému kraji vzdává básnivý hold v řadě projevů a statí obsažených v knižních souborech Píseň o rodné zemi a Místopis srdce. Veškeré spisovatelčino dílo jako celek i v detailech rostlo z přesvědčivé souvztažnosti se zobrazovanou skutečností a obráželo hlubinné psychické pochody autorčina nitra.
   Přírodní motivy, láska k jevům živé i neživé přírody, soustavně se opakující proměny v koloběhu ročních dob patří k dominantám většiny próz i publicistických projevů Jarmily Glazarové.
   Autobiografičnost je dalším hlavním rysem jejího díla. Je obsažena již v citovaném deníku patnáctileté školačky, který nepostrádá zárodky talentu a nesporný estetický rozměr. Roky v kruhu, které znamenaly spisovatelčin vstup do přední linie tehdejší české prózy, jsou celé stylizovaným autobiografickým vyprávěním o šťastném rodinném zakotvení po letech životních katastrof a citových zmatků. Román Vlčí jáma je hlubokou psychologickou sondou do duše devatenáctileté schovanky Jany, jejíž citové tápání nepostrádá autobiografické rysy. V nejvyzrálejším románu Advent, dedikovaném sestře Ireně, zní ve vypravěčském podtextu autorčina nenaplněná mateřská něha a touha i její vřelý vztah k beskydskému regionu. V románové kronice Chudá přadlena zúročila mnoholeté spříznění s chudobným horským krajem a zobrazila život valašských horalů od kolébky ke hrobu v ročním koloběhu s hlubokou vnitřní zaníceností poučenou etnografickou a sociologickou zkušeností. Ve dvou pohádkových příbězích se sklářskými motivy uplatňuje poznatky z rodného kraje, stejně jako v rukopisném torzu Navlékač korálů, jímž chtěla vytvořit třígenerační rodinný román dovedený až do současnosti. Většina jejích publicistických projevů, včetně reportážní knihy Leningrad, vypovídá o její osobní zaujatostí danou skutečností a citovou angažovaností k ní.
   Ženskost je rovněž klíčovým znakem díla Jarmily Glazarové. Pokračuje v tradici velkých českých spisovatelek Boženy Němcové, Karoliny Světlé, Terezy Novákové, Boženy Benešové, Anny Marie Tilschové a Marie Majerové. Váží si jejich díla, spojuje ji s nimi regionální tematika mnohých textů, především však osobitá ženská citovost, něha a statečnost, nemluvě o v lecčems obdobných životních peripetiích. Ženským postavám věnuje mimořádnou pozornost. Jsou hrdinkami a výraznými postavami jejího díla: autorka vypravěčka v Rocích v kruhu, rozcitlivělá Jana a sobecká Klára ve Vlčí jámě, těžce zkoušená, statečná a obětavá Františka i smyslná a chamtivá Rozína v Adventu i zástup pojmenovaných i bezejmenných žen v spisovatelčiných reportážích a různých publicistických projevech. S ženskostí souvisí i místo dětí (převážně chlapců) v jejích prózách. Něha,láskyplná péče i pochopení pro různé klukovské prohřešky charakterizují např. vypravěčku ve vztahu ke "strávníčkům" a k synovci Itovi v Rocích v kruhu i Františky k Metudkovi v Adventu. Postavička usměvavé a činorodé Lidušky v pohádce O Lidušce, malířce pokojů, kterou autorka napsala na sklonku války, je i alegorií blížící se svobody.
   Spisovatelčino spříznění s ženskou linií české literatury vůbec neznamená její izolovanost od celkového literárního vývoje. Od impozantního vstupu do literatury v druhé polovině 30. let dvacátého století se Glazarová stala významnou integrální součástí národní literatury. Reprezentovala proud humanistické realistické prózy, psychologicky a sociálně orientované.
   Realistické hodnoty Roků v kruhu ocenila dobová kritika (K. Sezima, M. Rutte, K. Polák, K. Schulz). B. Václavek zdůraznil syntetičnost a optimismus románu v protikladu k některým soudobým analytickým, hluboce pesimistickým prózám.
   Sociální cítění dívky z měšťanské rodiny se zrodilo z vědomí společenské nespravedlnosti v době příchodu do Prahy, rostlo za první světové války a bylo upevněno krutou zkušeností sirotka po smrti rodičů. Neztrácelo se ani v době existenčně zajištěného manželství, naopak: filantropické jednání vypravěčky Roků v kruhu a její v knize demonstrované levicové přesvědčení, vyúsťující v pochybnost o legitimitě soudobého světového řádu, jehož organizace "nemůže uprostřed technických zázraků, uprostřed nadbytku hodnot zaměstnat lidi a nasytit je ...", svědčí o rostoucí autorčině sociální uvědomělosti. Ta je zřetelná z dalších děl a po druhé světové válce se mění v socialistické přesvědčení.
   Blízko měla k vlně psychologické prózy, zejména svého krajana Jaroslava Havlíčka, jehož osobnost a dílo v r. 1943 výstižně charakterizovala v pohřební řeči Rozloučení s Jaroslavem Havlíčkem.
   Mistrovských výkonů v této oblasti dosáhla v románech Vlčí jáma a Advent. Zatímco ve Vlčí jámě převažovaly aspekty psychologické v introspektivním vcítění do Janiny duše a v pozoruhodných dušezpytných portrétech Kláry a Roberta, v baladickém Adventu složky psychologické a sociální determinace dosáhly mistrovské vyváženosti. Tradiční symbolika ročních dob přispěla k symbióze dramatičnosti a lyričnosti; motivy viny, trestu a spásy mají existenciální význam a nabývají rozměru antického a biblického.
   Čtveřice děl s moravskoslezskou tematikou dokumentuje vedle etického poselství díla Jarmily Glazarové i jeho prohlubující se estetickou vyzrálost, jež se projevuje v umění kompozičním a stylizačním i v jazykové dokonalosti. Užití nářečních a německých prvků v prvních dvou knihách, které přispělo k charakterizaci postav a prostředí, někdy vyžaduje vysvětlovací poznámky. V Adventu a v Chudé přadleně se jazyk zprůzračňuje do té míry, že vysvětlivky jsou převážně zbytečné. Jazyková básnivost a pregnantnost veškeré tvorby J. Glazarové by ostatně stála za hlubší rozbor a zamyšlení.
   Týká se to i spisovatelčiny poválečné publicistické činnosti a veřejného společenského působení. Příručkové hodnocení oddělují dvě etapy tvůrčího úsilí J. Glazarové, přičemž přecházejí etapu poválečnou několika nálepkovými slogany, a v posledním desetiletí i ideologicky motivovanými dehonestujícími tvrzeními. Pozorné a smysluplné hodnocení nemůže přehlédnout kontinuálnost jejích etických a estetických postojů, v nichž se jen přesunuly a zvýraznily některé akcenty. Vytíženost ve veřejných funkcích jí zprvu znemožnila soustavnější beletristickou práci a orientovala ji k textům reportážního a úvahového charakteru. Spisovatelčina jemnost a důvěřivost, přerůstající někdy až v naivitu (což byly vlastnosti i jejího předválečného působení), v letech po osvobození daly vzniknout řadě zjednodušených propagandistických projevů, z nichž některé vytvořila na základě společenské objednávky a dokonce politického nátlaku v první polovině 50. let. (Koneckonců to sama čestně přiznává v závěru propagandistické knihy Jaro Číny, vydané k 60. narozeninám Mao Ce-tunga: "Není to tedy moje dílo, je to tak trochu ozvěna zážitků a poznání, a proto ani ten konec není můj.") Nelze pominout ani fakt, že plakátová, bombasticky oslavná rétorika byla obecným rysem tehdejší publicistiky, a nevyhnula se jí v určité době ani Jarmila Glazarová. Záhy si to však uvědomila a její publicistické projevy od druhé poloviny 50. let jsou příkladem obnovené jazykové průzračnosti a estetické mnohotvárnosti. Dokládá to mimo jiné i několik reportáží o návštěvě Číny, v nichž rozehrála vzrušivé dynamické barevné divadlo zvuků, čichových, chuťových i hmatových podnětů v podmanivou harmonii. Uvědomila si svůj verbální podíl na jednostrannostech poúnorového období a vyvodila z toho pro sebe závěry, zejména v období po r. 1969.
   Lze-li jí vytýkat tato zjednodušení a určité deformace, které vyplývaly především ze slepé důvěřivosti a "víry uhlířské", že přispívá společenskému pokroku, nikdy se nezpronevěřila svým humánním postojům. Svědectví pamětníků potvrzují, že z titulu svého společenského postavení (byla mj. poslankyní Národního shromáždění) dokázala pomoci mnoha lidem v jejich strastech i politických obtížích, včetně změny hrdelního trestu.
   Články a projevy shrnuté do posledních knih Píseň o rodné zemi a Místopis srdce jsou plně kontinuální s tvorbou předválečnou a válečnou, vynikají průzračnou jazykovou čistotou, jsou oslavou rodného kraje, prostých lidí a jejich dělného úsilí. Koncentruje v nich úctu k národním kulturním tradicím a vzdává hold svým uměleckým přátelům a literárním láskám. Neopakovatelně něžným způsobem se vrací k Erbenovi, Němcové a Vančurovi, vyjadřuje obdiv současníkům Seifertovi, Nezvalovi, Říhovi, J. V. Plevovi. Zamýšlí se i nad etickým poselstvím knihy Edmonda d?Amicis Srdce, která ovlivnila její postoje a tvorbu. Zvláštní kapitolou jsou její vystoupení na Šrámkově Sobotce, v nichž nejen vyjádřila obdiv k milovanému básníkovi, ale zasvěceně též promlouvala o vlivu literatury na výchovu mládeže, zdůrazňovala nezastupitelnou výchovnou a vzdělávací roli učitelů a vyznala se z lásky ke kráse české řeči. Nebyly to projevy příležitostné, nýbrž promyšlené konfese,vyrůstající z jejích bytostných vztahů, neboť v mládí chtěla být učitelkou, z její múzičnosti (byla výbornou klavíristkou a měla výtvarné vidění) i z celoživotní zkušenosti z literární práce, projevené osobitým vypravěčským darem, jazykovou vytříbeností a lyrizující básnivostí. I to je součástí jejího Místopisu srdce.
   Odmlčení na sklonku života, zaviněné stupňující se dlouhodobou chorobou i politickými poměry, s nimiž se tato jemná, křehká a senzitivní žena nedokázala smířit, neumenšuje význam Jarmily Glazarové - umělkyně vpravdě národní.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]