Zdenka Marie Nováková je povoláním architektka. Je však také - podle své volby - malířka. Architektura je pevná - jejím základem je přesně stanovená forma. Architekt vnutil přírodě krystalickou mřížku své představy, uzurpoval vše beztvaré a pomíjivé a měnlivé a jeho dílo vzdoruje nejen zemětřesením, ale i záchvěvům času.
   Malování však umožňuje postihnout vnitřní svět věcí v jeho proměnlivosti. V hloubi paměti zrodí se cosi beztvarého, neurčitého, křehkého, nic jako by tu nebylo předem určeno, všechno je dosud možné, neboť se nacházíme přímo v místě a okamžiku zrodu. Onen vlhký mrak se může změnit ve skalnatý útes, ve strom, v les, ale také v květinu nebo v něžnou Desdemonu, ležící jako růže v prstech muže, nebo v baletku, jejíž ruce jsou roztaženy mezi všedností a věčností, nebo v mírnou krajinu Českého ráje, ve které jsou všechny hrany obroušeny v líbezné geologické útvary, ale také v propast hvězd, jež zuří vztekem nepředstavitelných teplot a neznámých záření.
   Obrazy Z. M. Novákové jsou působivé právě svou zdánlivou neurčitostí, za kterou je však skryt jasný malířský záměr. Jsou jako ony shluky hvězd, mlhoviny, jež se zdají být na první pohled náhodně seskupené, bez klíče. Podíváme-li se však pozorněji, zjistíme, že se pohybují podle prastarého řádu a že se z disharmonie vesmírného šumu vylupuje jasné ohraničené, harmonické poselství.

   (Z. M. Nováková vystavuje obrazy v pražské Nové síni)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]