K 70. výročí úmrtí prvního československého prezidenta

   Jistě by bylo odvážné tvrdit, že T. G. Masaryk byl osnovatelem jedinečného, uceleného estetického sytému. Na druhé straně však nelze hovořit jen o nějakém Masarykově příležitostném glosování uměleckých a estetických jevů. Snad by nás problematika "Masarykovy estetiky", či lépe řečeno estetického myšlení, tolik nezajímala, kdyby se nejednalo o osobnost takového významu. A právě v těchto souvislostech je zajímavější, než se pokoušet hledat pevné estetické koncepty ve spleti dochovaných materiálů, poukázat na šíři a plasticitu Masarykových názorů na umění a estetično obecně a dokumentovat jejich dobovou společenskou reflexi.

   Múzické předpoklady
   Je to především rovina múzické dispozice, která byla u Masaryka bezesporu velmi silná. Odrážela se již v dětství, a to nejen v pasivní poloze, ale také ve vlastním uměleckém projevu, aktivním pěstování hudby a literatury. Z jeho vzpomínek, ale i z reflexí životních souputníků víme, jak silně na něj působily různé estetické podněty již od nejranějšího mládí.
   Zdroj jeho estetické orientace byl v podstatě bezbřehý, jak je přirozené u múzicky založeného typu. V ranném dětství to byl bezesporu kostel s možností všestranného ataku na všechny smysly, stejně tak ilustrace a celková grafická úprava modlitebních knížek. Také příroda pro něj znamenala nekonečný zdroj estetické inspirace, stačí si v těchto souvislostech uvědomit charakter většiny jeho dopisů, v kterých nikdy neopomene aspoň v hrubých rysech se pozastavit nad přírodními krásami ročního období, či výjimečné situace místa, odkud zprávu posílá.
   Intenzivní vztah k přírodě jej provázel celý život. Masaryk si uvědomoval výjimečnost určitých přírodních scenérií, neopakovatelnost ducha míst, který se mu většinou pojil se znalostí historických dějů, jež se tam odehrávaly.
   Múzičnost se u Masaryka neprojevovala jen zvýšenou estetickou citlivostí ve smyslu recepce, ale i konkrétními pokusy o vlastní umělecké vyjádření. Již v ranném dětství i v době studií se snaží proniknout do tajů různých druhů umění. Ke hře na housle postupně přidává hru na klavír, varhany, ale i psaní milostných veršů. Pouští se dokonce do ságy, cyklu o životě na vesnici, který zamýšlel jako román. Naše představy o tomto dílku jsou bohužel jen představami - autor rukopis spálil.
   Celý život byl přesvědčen o specifičnosti a jedinečnost umělecké výpovědi. Již jako hotový filozof si uvědomoval že "básníci a umělci vůbec přemýšlejí o životě a jeho problémech ne méně a přitom konkrétněji než filozofové".

   Rovina estetické sebeprezentace
   V úvahách o šíři Masarykova estetického myšlení nelze opomenout jeho estetickou sebereflexi, kterou dnes ji těžko můžeme chápat ve vyhraněné poloze buď jako vědomou, či bezděčnou. Jistě, jeho postava i tvář, ale také gesta a hlas měly nesporně vysokou estetickou dimenzi. Jeho na nejširší vrstvy, především v roli státníka, byl bezesporu podmíněn i vlastní osobní prezentací jistých estetických postulátů.
   Sílu estetického působení si T.G.M. jistě uvědomoval už od mládí. Spolužáci i přátelé jej charakterizovali jako například Jan Herben: "Vypadal spíše jako fešácký student, mladý, pružný, elegantní, hotový junák."
   A vzpomínka jeho kolegy medika z r. 1875 A. Lorence: "Mohl to být malíř, nebo dokonce i Mefisto v přestrojení... Celkový dojem byl ne nějak nápadně krásný, ale zajímavý a rozhodný, snad poněkud exotický, muž uměleckého zevnějšku..."
   Dokonce se tradovalo, že když se stal poslancem vídeňského parlamentu, byl bezkonkurenčně nejelegantnějším členem sněmovny.
   O zvláštním estetickém kouzlu hovoří četné fotografie a filmové záznamy, které působí naprosto přirozeně, vůbec ne stylizovaně, jak jsme u prezentace tohoto typu zvyklí. Celý život se hlásil k antické kalokagathii, byla to pro něj přirozenost, cíl jeho snažení. Vzpomeňme jen jeho jízd na koni až do pozdního stáří.

   T.G.M. v umělecké tvorbě
   Podoba, fyziognomie T.G.M. přerostla vlastní identifikační význam a stala se postupem doby až symbolem. Masarykova postava a tvář byla ztělesněním moudrosti, dobroty, duchovna, ale také harmonie, elegance, ladnosti a prosté vznešenosti. Jeho výtvarné zpodobnění, přes prvotní snadnost, skrývalo řadu záludností. Bylo a je stále poměřováno realitou. Realita se bez nadsázky blížila klasicky chápanému estetickému ideálu. Četnost výtvarného ztvárnění T.G.M. je téměř bez hranic. Nejsou to jenom známé sochy Karla Lidického, Vincenta Makovského, Josefa Mařatky, Otto Guttfreunda, ale řada regionálních ztvárnění, která v mnoha případech neměla to štěstí, aby přežila politickou likvidaci, a tak jsou navždy ztracena. Malba či kresba je na tom z tohoto hlediska mnohem lépe, vzpomeňme jen Švabinského, jeho decentní portrét z r. 1902. V jedné výtvarné oblasti bylo však prezentování této výjimečné postavy a tváře poněkud komplikované. Dnes již těžko posoudit míru povinné či přirozené úcty, která zabraňovala karikaturistům zkarikovat předlohu. I František Bidlo, který jistě netrpěl přehnanou úctou k "portrétovanému", se omezuje jen na lineární zkratku, aniž by zvláštním způsobem naddimenzovával či zkreslil nějakou část Masarykovy tváře a postavy.

   Estetické názory T.G.M.
   Masaryk si uvědomoval specifické postavení estetického myšlení a jeho nezastupitelnost jak v kontextu obecně filozofických úvah, tak především ve smyslu jejich společenských výstupů. Masarykovo pojetí estetiky celoživotně pramenilo, aniž by to někdy deklaroval, z chápání estetiky především zdola. Sporadicky zažil během studia v Lipsku G. T. Fechnera, propagátora přístupu zdola, přístupu, který plně respektoval jedinečnosti každého uměleckého projevu, a až na základě znalostí jednotlivých jevů a jejich podrobné analýzy se vydával na cestu jistého zobecnění. Tento přístup determinoval i jeho celoživotní eminentní zájem o konkrétní umělecká díla. Již na cestě do Itálie v r. 1876 se snažil doslova zmoci co největší množství umělecko-historických památek.
   V r. 1884 vychází Masarykovi text s názvem O studiu děl básnických, který vznikl na základě přednášky v dámském Americkém klubu u Vojty Náprstka. Obsah studie je mnohem širší než napovídá název, jsou v něm obsaženy Masarykovy stěžejní estetické názory. V estetice rozeznává dva hlavní přístupy, které se projevují ve škole metafyzické a empirické. V podstatě se tyto dva přístupy kryjí s chápáním estetiky shora a zdola. " Metafyzická estetika ráda buduje systémy, empirická monograficky si počíná". Dále specifikuje jednotlivé přístupy. Nepřijatelná je pro něj jakéhokoli nápodoba přírody. Prosazuje naprostou jedinečnost a prioritu uměleckému poznání. "Poznání umělecké nejvyšší je poznání lidské ..."
   V r. 1885 vydává knihu Základové konkrétní logiky (Třídění a soustava věd). Zabývá se mj. estetikou, kterou řadí mezi teoretické a abstraktní vědy. Hovoří o pravidlech, tedy o jistém normotvorném přístupu. Estetiku chápe nejen jako posuzovatelku věcí krásných a jejich opaku, ale manipuluje zde i s kategorií vznešena a jeho opaku. Z hlediska postmoderní estetiky se právě tato kategorie zdá velmi aktuální, stejně jako posuzování kladné i záporné hodnoty krásy a vznešenosti, tedy i pól antiestetična.
   Předmět estetiky rozpoznává jak ve světě přírody, tak umění. Zde vidíme jistou nedůslednost, protože v jiných statích uvádí i oblast užitého umění, kterou pravděpodobně řadí do vlastní oblasti umění. Z dnešního pohledu samozřejmě absentuje celý svět mimouměleckého estetična, kde je estetický prvek často nezáměrně obsažen, přesto v něm však existuje. V této knize také rozvádí myšlenku nutnosti pěstovat zvláštní estetickou disciplínu - nazývá ji "blahomrav" - která každopádně není etika, mohli bychom ji přirovnat k průniku estetického a etického vědomí. Když se zamýšlí nad orientací estetika jako vědce, neopomene zdůraznit potřebu co nejširšího záběru jeho vzdělání v nejrůznějších vědních disciplínách. Z druhého břehu, tedy jiných vědních disciplín, chápe estetiku jako "pomocnou disciplínu" pro historiky, sociology. Považuje ji za nezbytnou při zkoumání dějin umění, které se musí orientovat a řídit problémy estetiky. Jeho přehled dějin estetiky není pouhým výčtem, ale svým způsobem i kritikou daných systémů a jejich představitelů. Klade například důraz na Platonovo pojetí krásy ve vztahu k dobru, tedy kategorii etickou. U Aristotela poukazuje na jeho oddělení abstraktních a konkrétních pouček. Německou filozofii a estetiku považuje za plané krasořečnění, má pro něj význam jen empirický přístup především Helmholtze a Fechnera. Za specifiku estetického myšlení považuje Masaryk časté propojování vlastní umělecké práce s prací teoretickou. Jako příklady uvádí Danteho, Leonarda da Vinci či Goetha. Když se zamýšlí nad vlastním smyslem estetického cítění, vztahu, podstaty umělecké tvorby, vychází ze stále znovu objevovaného a uplatňovaného "trojhvězdí, řídící lodici lidstva v moři tužeb a snah životních", z trojice stále se opakující Pravdy - Dobra - Krásy .
   Z konceptů estetické výchovy mu byl nejbližší přístup Johna Ruskina, který dával důraz právě na mravní rozměr umění a kde prostředky umělecké vedou k cílům etickým, podpořeny vlivem uměleckých osobností na nejširší vrstvy.
   V univerzitních přednáškách z r. 1885, které se dochovaly díky rekonstrukci Zdeňka Nejedlého, se blíže orientujeme v Masarykových názorech na umění. Poukazuje na ahistoričnost uměleckých děl, která nejsou ve své recepční interpretaci vázána na dobu, pro kterou a v které vznikla, nýbrž působí staticky, a jejich dynamika je vyvolána teprve potřebami recepce té které doby: "Umění jest vystihování a poznávání světa ne historické, ale statické".
   V těchto souvislostech nás nemůže nenapadnout analogie s pojetím Jana Mukařovského, téměř o padesát let mladším, kdy si Mukařovský jasně uvědomuje rozdílnost chápání uměleckého díla z pozice dějin umění, tedy v jeho historickém kontextu, a z pozic estetiky, tedy v podstatě staticky, či jinými slovy nadčasově.
   Jedním ze základních problémů, na který si Masaryk musel dát svou odpověď, v kontextu s celou svou celoživotní orientací, byl poměr mezi uměním a vědou. Již v r. 1896 deklaruje své celoživotní východisko: "Vědec vykládá svět, umělec jej v sobě vždy znovu stvořuje... Vědec je objektivnější, staví se proti světu - umělec je subjektivnější, nestaví se proti světu, ale svět pojímá v sebe, podává nám svět svůj a nový, vědec je moudrý - umělec silný. Věda poučuje - umění povznáší... Věda poskytuje jistotu, uměním zříš, protože žiješ... Pravda je jen jedna, ale jinak ji poznáváš vědou, jinak ji zříš uměním".
   Masarykův vztah k estetice jako vědní disciplíně byl poněkud komplikován jeho osobním vztahem k tehdejší vůdčí osobnosti této vědní disciplíny, k Josefu Durdíkovi (1837-1902), profesoru filozofie a estetiky na Karlově univerzitě, autorovi co do rozsahu nedostižné práce Všeobecné estetiky (přes 700 stran). Do sporu se dostali především o Comta, kterého Durdík nezařadil do svého přehledu nejvýznamnějších postav 19. století. Masaryk chápal jako podceňování orientace na francouzskou filozofii a umění.
   Svým způsobem byl Masarykovi blíž Otakar Hostinský (1847-1910) se svým dynamičtějším pojetím estetiky, nezatíženým formalismem a především se stálou potřebou vzájemné reflexe teoretických konceptů, a i té nejsoučasnější umělecké praxe. V r. 1883 uveřejňuje Masaryk v Atheneu recenzi na právě vyšlou knihu Otakara Hostinského Aesthetiken über die Bedeutung der praktischen Ideen Herbarts für allgemeine Aesthetik. Podtrhuje především Hostinského uvědomění si specifičnosti estetického pohledu na svět na rozdíl od ostatních věd, jako například etiky.
   K Masarykovým teoretickým statím, které se zabývají estetickými problémy, je nutno zařadit i Rukověť sociologie, kde estetiku zařadil na deváté místo v klasifikaci "vědění". Jako konkrétní vědu zde viděl teorii umění.
   Estetické myšlení bylo u Masaryka samozřejmě podmíněno jeho filozofickými postoji. Tak jako odmítal myšlení samo o sobě, odmítal také umění pro umění. Připouštěl jeho smysl jen tehdy, když se jednalo o nové formální výdobytky. Přiznává umělci spontánnost a jedinečnost, avšak upozorňuje na danost umění coby sociálního jevu, který musí úzce souviset s časem.
   V jeho pojetí estetiky má své místo i východisko etické, které je u něj spojeno s hlediskem a chápáním smyslu českých dějin. V tomto kontextu je jeho estetické myšlení poplatné antikatolicismu, vidí jej v osobnostech jako Tomáš Štítný ze Štítného, Petr Chelčický, Jan Ámos Komenský či František Palacký.

   Sociologizující zřetele ve vztahu k umění
   V r. 1876 propukla aféra, která přerostla české prostředí. Na pražské Akademii prohlásil při přednášce profesor Alfred Woltmann o starší a staré umělecké tvorbě na české půdě, že je německého původu. Reakce na tato slova byla bouřlivá. Většina studentů v čele s Mikolášem Alšem a Antonínem Chittussim byla velmi pobouřena. Protesty vrcholily persekucí, kdy právě tito jmenovaní byli odsouzeni k pěti dnům vězení. Tím se stali zcela přirozeně národními hrdiny. Masaryk, který v té době studoval v Lipsku a měl informace zprostředkované pouze německým tiskem, postihl nebezpečí možné národní slepoty, pravděpodobně však také neodhadl reakce českého prostředí. V dopise Leandru Čechovi ze 7. 12. 1876 píše: "Možná, že Češi a obzvláště studenti nyní velikou lásku k umění mají a že se uměleckým dílům obdivují... však tím nevzrůstá umění naše, neboť umění se neměří obdivováním, nýbrž umělci, které národ zrodil".
   Je pozoruhodné, že byl mladý Masaryk schopen takové reflexe, že v něm převážila touha po kvalitě, pevná víra, že se jakákoli nepoctivost nakonec obrátí proti. V tomto slova smyslu šlo především o problematiku kulturně-politickou. Z hlediska dějin umění a estetiky lze tento problém pokládat za bezpředmětný. Vždyť jak chceme například národnostně definovat a deklarovat katedrálu sv. Víta? Kdo byli národnostně její zakladatelé a tak podobně. Vždyť Evropa těch dob neznala národní klasifikaci tohoto charakteru. Masaryk se tak postavil proti veřejnému mínění, cennější mu byla pravda než přizpůsobená skutečnost, viděná očima národně-politických snah.
   Další, mnohem známější čin, který v sobě nesl nesmírnou politickou odvahu a jehož fundament nutně musel vycházet ze znalostí literární historie a také obecných či dobově historických estetických kritérií, je boj o Rukopisy. Masaryk dokumentuje nepravost Rukopisů především na základě analýzy umělecko-historické: Poukazuje na chudobu výrazu, na opakování obrazů: "Ve všem chudoba invence, chudoba myšlenková".
   Literární a estetické vzdělání zároveň s citem a s múzičností prokázal Masaryk i v jiných případech. Podrobil kritice například Vrchlického překlad Aristotelovy knihy O básnictví. Kritizoval Vrchlického historickou báseň Exulanti jak po stránce-literárně estetické, tak především historické věrohodnosti.
   Masarykův zájem o uměleckou kritiku šel ještě dál, za vlastní příležitostnou umělecko-kritickou praxi. Zamýšlel se nad její vlastní metodologií a nad jejími metodami. Této příležitosti se například chopil ve stati uveřejněné v šestém ročníku Athenea (duben 1889), v níž recenzoval knihu Emila Hennequina La critique scientifique. Je mu sympatické základní autorovo východisko, které se opírá o H. Taina, o přístupy psychologické a sociologické. Souhlasí i s myšlenkou, že psychologické zkoumání se má týkat především uměleckého díla samotného, nikoli umělce, jeho okolí, situace, ve které žije a podobně. Právě zdůraznění tohoto přístupu bylo Masarykovi jistě velmi blízké, protože v něm nepřímo bojoval i proti domácí záplavě různých monografií, v nichž přežíval romantický duch preferující spíše osobnost autora - umělce a v podstatě se nezajímal, či jen okrajově, o jeho tvorbu. V této souvislosti nemohu neupozornit na podobný přístup, kdy v centru zájmu teorie či umělecké kritiky stojí více autor sám než jeho dílo, interpretační výkon, a to naprosto v jiné historické epoše - v nastupujícím 21. století!
   Jedním z nejtíživějších problémů estetického, ale především kulturně-politického směřování T.G.M. byla jeho volba orientace české kultury a umění, a tím v podstatě i politiky, na západ nebo východ. Tento problém pro Masaryka dozrál v České otázce, kde odmítl - pod duchovním vedením Karla Havlíčka Borovského - abstraktní panslavismus i nekritické rusofilství. Přiklonil se k tezi, která viděla české umění a kulturu jako důležitý most mezi západem a východem. T.G.M. poukazuje na to, že s východem přímo nesousedíme, naši sousedé spíše patří k západní orientaci. Když hovoří o Rusech, vidí spíše jejich dlouhodobou orientaci na Němce a Francouze než příklon k ostatním Slovanům.
   Jako sociologovi nemohla být Masarykovi vzdálena otázka v 90. letech 19. století tak žhavá, a to zásadní problém vztahu mezi socialismem a uměním. Jde mu o proces demokratizace uměleckého projevu a jeho postupné socializace. Vidí osobnosti, které se tohoto úkolu zhostily: Sandovou, Huga, Zolu, Dickense, Heineho, Dostojevského, ale také Máchu či Boženu Němcovou. V rámci sociální politiky chápe Masaryk estetickou výchovu jako její přímou součást. Přímo to koresponduje s jeho sociologizujícím chápáním umění. Konkrétně se nad touto problematikou musel zamýšlet, když koncipoval program činnosti osvětového sdružení pro dělníky.
   Již v Sebevraždě (habilitační spis z r. 1878) si uvědomoval absenci opravdové kultury, která má humanizovat člověka. Je přesvědčen, že novou mravnost lze hledat jen v hluboké religiozitě. Umění se nemůže stát náhradou víry a garantem nové mravnosti: "Umění může být vždycky ve službách náboženství, nahradit je nedovede nikdy."
   I v prvním desetiletí 20. stol., kdy se zdálo, že nebezpečí germanizace je zažehnáno, poukazoval Masaryk na jeho jinou rovinu. Ne na nebezpečí jazykové, ale na rozpínavost germánského ducha.
   S novým postavením od r. 1918 získávají Masarykovy názory i v oblasti konkrétních estetických hodnocení novou dimenzi. Například ve veřejných projevech, jako 23. 12. 1918, kdy se zúčastnil slavnostního představení Beethovenova Fidelia v Novém německém divadle a kde odpověděl na zdravici slovy, která právě v nově konstituovaném státě tvořeném početnými národnostními menšinami byla výrazem prozíravého kulturně-politického přístupu: "Pravé ryzí umění je výrazem národnosti, ale právě proto zároveň opravdového lidství. Jako takové je pravé umění v nejkrásnějším slova smyslu slova mezinárodní". Či jako v novoročním projevu k Národnímu shromáždění na rok 1922, kdy se zamýšlí nad kulturní politikou státu a deklaruje jeho povinnost "postarat se nejen o účinné hospodaření a finanční pořádek, nýbrž také o zdárný vývoj vědy, filozofie, umění a náboženství".
   Byl přesvědčen, že sociální či politická harmonie v sobě skrývá i prvek umělecký. Kulturně-politické snažení neviděl Masaryk jen v oblasti duchovní. Uvědomoval si jejich nutnou konkretizaci, zhmotnění ve státních symbolech, ceremoniích, v architektuře... Vycházel z poznání úlohy umění a kultury pro znovuvzkříšení českého národa. Uvědomoval si, že nová republika nemůže budovat na rakousko-uherské tradici. Bylo nutné se obracet k jiným zdrojům a inspiracím. Nová symbolika našla zdroj přirozeně v tradici českého království, například český lev a podobně. Některé problémy byly hlouběji diskutovány, například kostýmování hradní stráže. Přes různé návrhy, jako například stylizace husitského oděvu, zvítězila legionářská uniforma.
   Prostory Pražského hradu bylo třeba nově upravit, stejně jako vytvořit ceremoniál. Na architektonických proměnách Hradu se v letech 1920-1934 podílel Josip Plečnik, ceremoniál byl svěřen Guthu-Jarkovskému. Tyto snahy vycházely ze známé Masarykovy teze: "I demokracie má svou eleganci".

   Vztah k osobnostem
   Masaryk jako jeden z mála ve své generaci vynikal světovým rozhledem, což mu v mnoha případech bylo na domácí půdě přičteno k negativům. Dovedl se zorientovat, rozpoznat významné osobnosti a především osobnosti kultury a umění své doby. Na přelomu století to byla jedinečná osobnost L. N. Tolstého. Z prvotního obdivu a z četby Dostojevského pramenila i jedna z konstant Masarykova lidského i filozofického směrování - jeho postoj k Rusku. Tolstého navštívil Masaryk třikrát (1887,1888, 1910). Přestože Masaryk Lva Nikolajeviče obdivoval, nemohl se ztotožnit s konkrétní situací, která se příčila jeho představě o duchovní a fyzické "čistotě". Nemohl se smířit s předstíranou pseudoprostotou, kdy například Tolstoj žil v pokoji, který imitoval mužickou jizbu, která však na druhé straně byla vybavena salonním nábytkem. Masarykova přirozenost byla jasně determinována západním racionalismem, který nemohl akceptovat ani pochopit východní romantismus s jeho až mystickým charakterem.
   Nemůžeme opomenou jeho vztah k další osobnosti, která přerostla domácí poměry a stala se osobností evropskou, ne-li světovou. U příležitosti 300. výročí narození J. A. Komenského uveřejnil v Atheneu studii o modernosti Komenského přístupu k výchově a vzdělání a jeho důrazu na vizuálnost.
   V Čapkových Hovorech otevřeně kritizuje většinu české poezie právě proto, že ji poměřuje se světovou produkcí . Máchu považuje T.G.M. za jedinečný zjev, který využíval princip non finito, tedy jako by ukazoval jen část, jeho myšlenky jsou nedořečené, o to však dráždivější. Oceňoval Boženu Němcovou, pro politickou vůli Karla Havlíčka Borovského a zvláště pak Jana Nerudu. Stejně jako literatura byla i hudba součástí jeho života, intenzivně ji pěstovala celá rodina. Ve výtvarném projevu tíhl k realismu, avantgardní snahy mu byly vzdáleny a dokonce je spojoval s představou politické anarchie.
   Blízko umělecky i lidsky měl k malíři Hanuši Schwaigrovi, jehož tvorbu sledoval celý život (v 80. letech vytvořil portréty obou jeho rodičů). Úzký vztah k výtvarnému umění si prohloubil prostřednictvím svého syna malíře Herberta a přátelstvím a později i příbuzenským poměrem s rodinou Antonína Slavíčka.
   Z této orientace vyplývá i jistá kulturní politika, tedy preferování určitých uměleckých trendů, určitých jedinců. I zcela osobní soudy - vysloveny ústy nejvyššího představitele - nabývaly až oficiální charakter. V této souvislosti mu nelze vyčítat jeho soukromá hodnocení, bylo však jasné, že soukromý postoj vyslovený takovou osobností nabývá veřejného charakteru.
   Závěrem snad můžeme napsat, že k pochopení T.G.M. jako celistvé a jedinečné osobnosti patří bezesporu i jeho rozměr estetický v nejrůznějších zde vzpomínaných rovinách.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]