V kultuře celebrit ničíme všechno, co uctíváme. Komerční kořistění na úmrtí Michaela Jacksona bylo zinscenováno těmi společenskými silami, jež mají na svědomí Jacksonovu duševní poruchu. Jackson, oloupený o své dětství a obklopený supy, kteří se živili na jeho obavách a slabostech, byl tak zahlcen averzí vůči sobě samému, že vyřezal svoji afroamerickou tvář do neustále se měnící kavkazské masky smrti a skryl svoji zjevnou pedofilii za iluzi věčného dětství Petra Pana. Neuměl oddělit své publikum od svého soukromí. Stal se komoditou, produktem, něčím, co lze prodat, využít a zpracovávat. Byl zasažen morálním nihilismem a rozpadem osobnosti, jež jsou v jádru naší společenské kultury. A jeho představy věčného dětství, falešné představy o velkoleposti, a zoufalá, znetvořující hledání fyzické přeměny byly vyjádřením jeho vlastních tužeb. Byl naší krajní reflexí.
   Jeho pamětní mši - jeho mnohotvárnou šou s rakví - vidělo odhadem 31,1 milionu televizních diváků. Obřad, v němž vystoupili Stevie Wonder, Brooke Shieldsová a další celebrity, živě přenášelo 19 sítí včetně předních přenosových a kabelových stanic. Byla to závěrečná epizoda z dlouhotrvající série Michaela Jacksona. A skončila ji Jacksonova dcera Paris, dostrkaná před mikrofon, aby promluvila o otci. Janet Jacksonová předtím, než ze sebe děvče dostalo pár slov, jí řekla „mluv nahlas“. Jak se děvče zhroutilo, dospělí kolem ní nastavili mikrofon tak, abychom slyšeli vzlyky. Dav tleskal. Byla to ulovená ozvěna toho, co zničilo jejího otce.
   Příběhy, jež máme nejraději, jsou příběhy „skutečně ze života“ - předčasná sláva, divoký úspěch a poté dlouhý, bizardní a hrůzný psychický rozklad. O. J. Simpson nabídl krotší verzi stejné zápletky. Stejně tak Britney Spearsová. Jackson byl ke konci těžce zadlužený a přestál mimosoudní vyrovnání 22 milionů USD Jordy Chandlerovi, sedm žalob za sexuální zneužívání a dvě obžaloby za spáchání zločinu jako drogový agent. Pásli jsme se na jeho fyzickém i psychickém rozkladu, především proto, že s vlastním pádem do nepřekonatelného dluhu, se ztrátou postavení a s osobním úpadkem zápasí mnoho Američanů.
   Křiklavé drama Jacksonova osobního života se dokonale shodovalo s probíhajícími dramaty v televizi, ve filmu, v novinách. Novinám prospívají příběhy „ze života“, zvlášť ty, jež se týkají celebrit. Televizní zprávy jsou malá dramata spojená s hvězdou, lotrem, podpůrnými akcemi, dobře vypadajícím davem a dramatickým, často nečekaným koncem. Veřejnost hltala „novinky“ o Jacksonovi zvlášť v jeho exilu a úpadku, což často překonávalo většinu fikcí. V Bradburyho románu 451o Fahrenheita tráví lidé většinu dne sledováním obrovských obrazovek, jež ukazují nekončící scény policejních pronásledování a zatýkání zločinců. Bradbury pochopil, že život, jakmile je zabalený, předepsaný, předložený jako příběh a nafilmovaný, se stává nejpůsobivější formou zábavy. A Jackson, to byla velká šou. Zasloužil si velké finále.
   Ti, kdo vytvořili Jacksona coby veřejnou osobnost a udělali z něj kus majetku, nejprve coby dítěte a nakonec jako mrtvoly vložené do rakve za 15 000 dolarů, pokryté zlatými plátky, jsou agenti, publicisté, lidé kolem marketingu, organizátoři, scénáristé, televizní a filmoví producenti, reklamní textaři, videotechnici, fotografové, členové ochranek, výkonní manažeři, kostyméři, cvičitelé z posiloven, tazatelé veřejného mínění, reportéři a hlasatelé televizních zpráv, kteří přizpůsobují většinu období celebrity zisku. Jsou to loutkáři. Nikdo z nich nedosáhne postavení celebrity, žádná kulturní iluze není vnímána jako realita bez těchto armád kulturních zmocněnců a zprostředkovatelů. Producenti ve středisku Staples Center v Los Angeles ujišťují, že 18 000 návštěvníků i televizní diváci (dokonce i BBC věnovala této poctě tři hodiny) sledovali pohřeb, z něhož byla stvořena jiná sentimentální forma rostoucí lidové zábavy.
   Pietní akt za Jacksona byl oslavou celebrity. Odporný byl pohled na skupiny dětí, včetně jeho vlastního, jak zpívají nad rakví. Magic Johnson udělal reklamu na KFC (míněna skutečně síť Fast Foodu Kentucky Fried Chicken, pozn. překl.). Shieldsová, zahánějící slzy, připomínala, jak ona a třiatřicetiletý Jackson - který vždy tvrdil, že je poctivý - vnikli do komnaty Elizabeth Taylorové v noci před její svatbou, „aby jako první spatřili (svatební) šaty“. Shieldsová s Jacksonem si tehdy na svatbě Taylorové dělali legraci, že jsou „matka a otec nevěsty“.
   „Ano, mohlo se to zvenčí zdát velice zvláštní,“ řekla Shieldsová, „ale dělali jsme to, aby to vypadalo zábavně a skutečně.“
   Objevily se montáže, kde byl záběr Jacksona potřásajícího si rukou s Nelsonem Mandelou, okamžitě následován záběrem se Žabákem Termitem. Sláva sráží vše slavné na stejnou úroveň. Sláva je svým vlastním jmenovatelem. A zdálo se, že každá anekdota potvrzuje, že když strávíte život coby celebrita, absolutně nemáte zdání, kdo jste.
   My těmito celebritami poměřujeme vlastní životy. Snažíme se být jako oni. Napodobujeme jejich vzhled a chování. Prcháme ze složitostí skutečného života skrze přelud jejich slávy. Také toužíme přivábit obdiv publika k velkolepému pokračujícímu filmu našeho života. Snažíme se vidět sebe sama během našeho života tak, jak by nás viděla kamera, dbalí toho, jak se nosíme, jak se oblékáme, co říkáme. Vymýšlíme si filmy, jež běží v našich hlavách s námi v hlavní roli. Rádi bychom věděli, jak by reagovalo obecenstvo. Kultura celebrit nás naučila, že, téměř nevědomky, si vytváříme osobní vnitřní scénáře. Naučili jsme se způsobu řeči a myšlení, jenž hrubě deformuje způsob, jakým vycházíme se světem a lidmi kolem nás. Neal Gabler, který o tomto moudře psal, tvrdí, že kultura celebrit není přibližování se kultuře spotřebitelů a náboženství natolik, nakolik je nepřátelské převzetí náboženství kulturou spotřebitelů.
   Jackson se zoufale bál stárnutí. Věřil, že si dokáže udržet pod kontrolou rasu i pohlaví. Přeměňoval se chirurgií a zřejmě i ženskými hormony z afroamerického muže hnědé pleti na oboupohlavního démona s křídově bílou tváří s nejasnou pohlavní identitou. A ačkoli protahoval tyto meze do extrému, dělal jen to, co mnozí Američané. Ve Spojených státech bylo za poslední rok provedeno 12 milionů kosmetických plastických operací. Byly provedeny proto, že v Americe většina lidských bytostí, bohatých i chudých, známých i neznámých, byla předurčena vidět se coby tržní komodity. Jsou to objekty jako spotřební produkty. Nemají žádnou vlastní hodnotu. Musí vypadat skvostně ve skvostných sadách. Musí zůstat mladí. Musí dosáhnout proslulosti a peněz, nebo alespoň jejich iluze, být úspěšní. A je jedno jak.
   Morální nihilismus naší kultury dovoluje temné šmírování ponížení, bolesti, slabostí a zklamání jiných lidí. Vzdělání, budování společenství, čestnost, průhlednost a účast jsou kvality, jež vás spatří, v odporné zvrácenosti demokracie a morálky, vysmívané a vyřazované z jakékoli reality show. Spolusoutěžící o peněžní odměnu a šanci na pomíjivou slávu hlasují pro „zmizení“ nechtěných. V konečném zúčtování reality show „Příští topmodelka Ameriky“, obraz ženy, vyloučené v průběhu jednoho kola, mizí ze skupinového portrétu na obrazovce. Ty, které jsou odvrženy, se stanou, alespoň pro televizní diváky, nikým. Celebrity, které už nejsou schopny vytvářet publicitu, ať už dobrou či špatnou, se vytrácejí. Život, jak tyto šou učí, je brutální svět neomezené konkurence a neustálé sháňky po proslulosti a pozornosti. A život je o osobním ponížení těch, kteří s námi nesouhlasí. Vítězí nejlepší. Ti, kdo ztrácejí, si zaslouží být vymazáni. Ti, kteří selžou, ti, kteří jsou oškliví a chudí, jsou přezíráni a zesměšňováni. Lidské bytosti jsou zneužívány, klamány a odhazovány v komoditní kultuře, jež je do značné míry příběhem Jacksonova života, ačkoli on zažil ekvivalent vzkříšení celebrity. To bylo velmi dobré pro prodej jeho hudby a zřejmě pro novou společnost jeho otce, vydávající hudební nosiče, kterou, jak Joe Jackson ujistil, zapojí do veřejných akcí po smrti svého syna. Soucit, způsobilost, inteligence a solidarita jsou zbytečnými klady, když jsou lidské bytosti komoditami. Ti, kdo nedosáhnou postavení celebrity, kteří nezískají peněžní cenu nebo nevydělají miliony ve firmách na Wall Street, si zaslouží svůj osud.
   Kult osobnosti, jejž Jackson ztělesňoval, v naší kultuře dominuje. Tento kult obsahuje klasické rysy psychopatů: povrchní šarm, velikášství a domýšlivost; potřebu neustálé stimulace, sklon ke lhaní, podvádění a manipulaci; a neschopnost pociťovat lítost či vinu. Jackson, od svého falešného manželství po pochybné vztahy s mladými kluky, měl všechny tyto vlastnosti. I to je etika, jakou prosazují korporace. Je to etika nespoutaného kapitalismu. Je to zavádějící víra, že osobní styl a osobní vzestup, nemístné pro individualismus, jsou totéž jako demokratická rovnost. Je to oslava vítězství imidže nad hmotou.
   V kultu osobnosti máme právo dostat cokoli, po čem toužíme. Můžeme dělat cokoli, dokonce znevažovat a ničit lidi kolem nás, včetně svých přátel, abychom vydělali peníze, byli šťastní a stali se slavnými. Jakmile jsou dosaženy sláva a bohatství, ospravedlňují samy sebe, svoji vlastní morálku. Jak jste se k nim dostali je nepodstatné. Je to zvrácená morálka, jakou nám dávají banky a investiční domy na Wall Street, jež svéhlavě rozbíjely národní ekonomiku, kradly peníze desítek milionů drobných akcionářů, kteří si nakoupili akcie k financování svých penzí nebo studijních výdajů svých dětí. Šéfové těchto společností, stejně jako vítězové televizních programů reality show, kteří podváděli a zpracovávali ostatní kvůli svému úspěchu, odcházeli s miliony dolarů na kompenzacích a prémiích. Etika Wall Street je etikou celebrit.
   Nasycení reportážemi z Jacksonova úmrtí je příkladem našeho kolektivního probojovávání se do iluze. Posedlost nicotností jeho života skrývá zoufalství, bezvýznamnost a prázdnotu našich vlastních životů. Odvrací morální otázky vycházející z rostoucí sociální nespravedlnosti, narůstajících nerovností, nákladných imperiálních válek, ekonomického úpadku a politické korupce. Divoká honička za postavením, bohatstvím a slávou zničila naše duše, stejně jako zničila Jacksona a naši ekonomiku.
   Sláva celebrit skrývá identitu těch, kteří mají skutečnou moc - korporací a oligarchické elity. A jak klesáme do ekonomického i politického marasmu, jak se zavrtáváme do krize, jež vytváří větší utrpení než Velká krize, jsme kontrolováni, manipulováni a mateni celuloidovými stíny na zdi Platónovy jeskyně (venku žijí vzdělaní lidé, v jeskyni jsou nevzdělaní lidé; pozn. překl.). Přízrak kultury celebrit není zkrátka tvořen k zábavě. Je vytvářen, aby nás citově vyprázdnil, zmátl nás pokud jde o naši identitu. Způsobuje, že obviňujeme sami sebe z vlastních nesnází, velí nám štvát se za iluzí slávy a štěstí a brání nám probojovat se zpět.
   A nakonec je to plně to, o čem skutečně bylo Jacksonovo působení: další pouťové a nechutné divadlo k odvedení umírající kultury od vlka vyjícího v bráně.

   Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]