Divoké vínoA JARMILININKY HAASOVÉ-NEČASOVÉ
Egonek - Egon Ervín Kisch, slavný "zuřivý reportér", který se narodil v pražském domě U dvou zlatých medvědů, vepsal v roce 1923 do jedné své knihy toto věnování: "Jarmilinince Haasovic, aby si vzpomněla, že byla s Egonem v Praze." V jiném případě - téměř o čtvrt století později - jí do jiného svého díla zaznamenal: "Jarmilce, autorce výrazu zuřivý reportér, s kterým úplně souhlasím. Egon Ervin Kisch. V Praze, 16. srpna 1947."
Čtvrt století a vlastně o něco déle trval ten láskyplný vztah dvou sobě blízkých srdcí, která zřejmě sbližovalo leccos lidského, jež však přivedla k sobě především tvůrčí práce, přesněji překlady téměř celého kompletu Kischových reportáží a jiných děl z němčiny do jeho druhého téměř mateřského jazyka - češtiny. Setkali se - on 36letý už úspěšný vládce pera a němčiny, ona 25letá "krásná mladá žena" ovládající němčinu stejně bravurně jako svou rodnou češtinu - v roce 1921 v berlínské Románské kavárně. Zjišťují, že v Praze nakonec bydleli velmi blízko sebe. A blízkost jim už zůstala, když si odmyslíme válku a Kischova léta v mexické emigraci, až do Egonovy smrti. Do pražského krematoria se s ním přišla Jarmila - spolu s Kischovou ženou Gizelou Lynerovou-Kischovou a Bedřichem, nejmladším z Kischů - rozloučit koncem března 1948 naposledy. Sama zemřela 30. dubna 1990 ve věku 94 let na Dobříši a je podle svého přání pohřbena ve stejném hrobě jako její první a třetí muž. Kischova urna se nachází v těsném sousedství strašnického krematoria.
Toto podivuhodné čtvrtstoletí je věrohodně zdokumentováno obsáhlou korespondencí, tu psanou krásnou němčinou, tu češtinou s drobnými, ale jenom s drobnými prohřešky proti gramatice. Když Jarmila, která se po třetím provdání jmenovala Haasová-Nečasová, myslela už na svou poslední hodinu, pozvala telegraficky svého berlínského přítele a někdejšího pražského zpravodaje listu Neues Deutschland Klause Haupta, aby si přijel pro všechny případy vyzvednout Kischovy knihy a dopisy, aby se vše dostalo "do dobrých rukou". Berlínský novinář ji nezklamal. Byť posmrtně, tuto unikátní a v českých zemích doslova neznámou literární korespondenci, přesněji Kischovy dopisy milé české překladatelce, vydal. Vyšly v Berlíně v nakladatelství Das Neue Berlin pod titulem Egon Erwin Kisch Dopisy Jarmile - úctyhodně graficky a ilustračně vybavené. Jde o desítky, desítky pozoruhodných Kischových písemností, které nejenom nahlížejí do vnitřního života dvou (možná) platonicky se milujících lidí, ale také a především do tvůrčí dílny tohoto génia pražské židovsko-německo-české revoluční žurnalistiky první poloviny 20. století, člena tří komunistických stran - rakouské, německé a československé.
Jarmila byla celkem třikrát vdaná. S jejím prvním mužem a českým básníkem Josefem Reinerem, s nímž přeložila Leninovu knihu Stát a revoluce, trvalo manželství jen krátce, stejně jako s druhým manželem, německým literárním kritikem Willym Haasem. Pak prožila více než tři desítky let šťastného manželství s českým novinářem Vincencem Nečasem. "Jako mladá žena, ačkoli byla plachá a nesmělá," dovoluje si po letech soudit Klaus Haupt v předmluvě knihy, "vyzařovala zvláštní sílu a krásu, a proto byla obdivována mnoha muži." Ostatně obdiv patřil i jejím krásným překladům, jimiž po první světové válce stavěla mosty mezi německou a českou literaturou. Na český knižní trh uvedla například Annu Seghersovou, když přeložila její Povstání rybářů na Svaté Barboře. Přeložila i knihu B. Brechta Zbraně paní Carrarové, českého čtenáře seznámila i s díly dalších německých spisovatelů, také i těch, kteří po roce 1933 emigrovali z Hitlerova Německa. Jak konstatuje Haupt - "dělala to pro ně z ryzího přátelství, často i bez jakékoli odměny". Spolu se svým manželem Vinckem pomáhala mnoha německým emigrantům najít nové uplatnění v naší zemi, postavit se na vlastní nohy a pokračovat v protifašistické činnosti.
V Jarmilině bytě v Rooseveltově ulici v Dejvicích nacházeli němečtí emigranti často ubytování a stravu, než se rozhodli, do které další země se vydají. Česko-německé literární dějiny by tuto její mravenčí práci neměly opomenout.
Jak píše Haupt, jejímu tvůrčímu životu dávala smysl zejména známost s Kischem. První text, který mu překládala, bylo dobrodružné dílko Přechod přes Drinu jako výtah z válečného deníku. Kisch byl s jejím překladem vrcholně spokojen a proto ji autorizoval jako překladatelku všech svých děl do češtiny.
Ostatně Jarmila uměla nejenom vládnout českým a německým slovem, nýbrž i kritizovat svého autora, pomáhat mu hledat vhodné formulace, dělat si poznámky při čtení rukopisů. K překladu knihy Americký ráj Kisch výslovně napsal, že odvedla mistrovské dílo. Překlad je to vskutku velkolepý.
Jarmila se však podílela i na výběru reportáží, dělala korektury, vybírala návrhy na tituly knih, dohadovala se s vydavateli, prostě i organizačně zastupovala zájmy autora. Sama o tom jednou poznamenala: "Nebyly to jen překlady, byla to skutečná spolupráce."
Dopisy, které jí Kisch posílal z různých poledníků a rovnoběžek, odhalují jeho názory i problémy, s nimiž se setkával. Na druhé straně, i když - opět citujeme Klause Haupta - nejsou v nich žádná vyznání lásky, zato plno něžného a vřelého citu autora ke své české překladatelce, jak lze poznat i z roztomilých oslovení, jimiž je šperkoval.
Je to nesporné: Jarmila Haasová-Nečasová se zasloužila o smysluplné české poznání Egona Ervína Kische.
Autor: Marie Ryšánková, Zdeněk Hoření
| [ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |