Sestavování literárních encyklopedií a slovníků je práce svrchovaně potřebná, povznášející... a přinejmenším nevděčná. Nejinak je tomu při pořádání antologií, neboť je jasné, že místo Josefa K. měl být uveden Vladimír K. a opomenout dílo takového Václava K., to se rovná trestuhodné nedbalosti, když už ne ignorantství. Připravit se na podobná protivenství a čelit jim, to se nyní nabízí Marcelu Arbeitovi a Jakubu Guziurovi, editorům výboru próz VYPRAVĚČI AMERICKÉHO JIHU (Paseka 2006, str. 299). Vzhledem k tomu, že oba jmenovaní mají americkou literaturu v popisu práce a už se etablovali publikacemi v oboru, představují jistou záruku kvality aspoň co se selektivního výběru týče. Sympatické je, že Arbeit i Guziur působí na akademických pracovištích mimo Prahu. Marcel Arbeit navíc ve své krátké úvodní studii nechává rafinovaně promlouvat "zařazené autory", což je nejen pádnější, ale jistojistě přesvědčivější. V medailóncích za prózami je uvedeno, odkud ukázka pochází, nabídnuta je náznaková interpretace. Tedy: osm mužů a čtyři ženy tvoří svými texty reprezentativní vzorky jižanské literatury, která ve svém úhrnu řeší zásadní problém: vymanit se z regionálního izolacionismu a nezpřetrhat kořeny.
   Kultivovaný čtenář možná promine absenci R. P. Warena, Garson Mc Cullersové, T. Capoteho a T. Williamse, neboť jim byla věnována náležitá překladatelská pozornost. Ale pouhou jedinou knihou jsou u nás zastoupení kupř. Ch. East, S. Foote a J. Stuart. Co oni?
   Jako vděčný pozitivistický fenomén se při klasifikaci publikace svorně nabízí datum narození autorů, stejně jako nejfrekventovanější téma. Časové rozpětí od dvacátých do čtyřicátých let spolehlivě nabourává Katherine Anne Porterová (1890-1980) a také Eudora Weltyová (1909-2001). Téma v širším aspektu prezentuje mezilidské vztahy, poruchy komunikačních kanálů a inspiraci. Potvrzením jmenovaných signifikantů je úvodní text (F. Chappell - Vypravěči) a závěrečný (H. Grews - Dětství). Zatímco Chappell připomene stylově a jazykem Caldwella, v Grewsově případě stojí za pozornost, jak dokáže jednoduché vyprávění v ich formě sladit s objektivizací a zdánlivě nefunkčními doplňky. Scénka židovského obchodníka v akci je hodna mistrovství Bellova či Malamudova. V tomto duchu se nese i povídka Richarda Forda Lásky; hrdina dospěl, musí řešit problémy, které by si nejraději nepřipouštěl k tělu. Bobby nastupuje výkon trestu a Russell neví, zda ho má podržet nebo se ho co nejrychleji zbavit. Žije s jeho bývalou ženou.
   Elizabeth Spencerová umístila hrdinku Bílé azalky do Evropy snad proto, aby dokázala, že ukotvení v rodišti ji dostihne všude. Nemusí být vždy jistotou, může se stát brzdou. Inspirace zjevná v H. Jamesovi a V. Wolfové. Eudora Weltyová buduje své příběhy, kde se zdánlivě nic neděje, s obrovským porozuměním životu a jeho šíři (Široká síť, Opona zeleně). Škoda, že se český čtenář mohl s jejími povídkami seznámit teprve nedávno v souboru Zkamenělý muž. Zato od Flannery O'Connorové ví, co může očekávat. Soubor Dobrého člověka těžko najdeš představuje nevybíravé groteskno, svět obrácený naruby. Likvidace rodiny uprchlým trestancem je úděsná až k smíchu (ironický paradox), stejně jako příběh děvčete odhodlaného vzdát se milenci, zatímco on je připraví o nožní protézu. Ukázka ve výboru (Pohodlí domova) je šlehem po přehnané dobročinnosti, studií ambivalentního vztahu syna k matce a portrétem mladé protřelé delikventky. Pointa patří šerifovi a příběh jenom posiluje. Název povídky Katherine Anne Porterové Jak babička Weatherallová dostala košem by mohl evokovat humoresku; jde však o zesílenou představivost v situaci posledních věcí člověka. Třebaže uvedené texty, máme na mysli všech dvanáct, tíhnou vesměs k tragických aspektům života, svou formální dokonalostí vyvolávají silný estetický prožitek.
   Na závěr lze vyslovit přání, aby se Vypravěči stali spolehlivým průvodcem kvalitní uměleckou literaturou, tou americkou zvlášť. Což může být chápáno i jako poděkování uspořadatelům.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]