Básník Otokar Březina se narodil 13. září 1868 - před 140 lety


   x
   Film se stal opiem lidu nejen pražského. K mámivému poháru přitiskl ret i básník Otokar Březina.
   Básníkova múza - učitelka a později ředitelka dívčí měšťanské školy v Jaroměřicích nad Rokytnou Emilie Lakomá, o níž se veřejnost dozvěděla teprve v roce 1990!, si zaznamenávala Březinovy myšlenky takřka denně. Lakomá se totiž nehodila nikomu - ani vyznavačům, kteří chtěli mít svého guru čistého, panického jako padlý sníh, ani literátům, již si z okuřování idolu udělali kšeft.
   Dne 26. května 1926 Otokar Březina v Jaroměřicích vzpomíná:
   "Včera jsem přijel z Prahy od Bílků. Byl jsem pozván Karlem Čapkem na návštěvu k presidentu Masarykovi. Pan Čapek nás našel v konviktském sále na Malé Straně, kde jsme byli s Bílkem v kinu na Chaplinovi. Bílek byl v rozpacích. Chce mít bezvadnou řízu proroka, a zlomí-li se některý záhyb, velmi pečlivě ho přežehluje.
   Na Hrad jsem nešel, abych se nedotkl Bílkových, že jim odcházím."
   Je lákavé spojit Březinovu návštěvu Prahy se vzpomínkou básníka Františka Hrubína:
   "Znali jsme z fotografií fascinující záři básníkových očí: jaká je asi ve skutečnosti? Nedávno byla Praha - psal se rok 1928 - poprvé slavnostně osvětlena, Hrad, Národní divadlo, Mikulášský chrám i věže Starého Města. Chodili jsme u vytržení ulicemi a po nábřežích jako o velké pouti, mezi zástupy chodců, kteří chvílemi postávají a očarováni zvedají hlavy k monumentům v bílém světle z kamenné tmy: republice je deset let, jen o osm let je mladší než my.
   Na té pouti (trvá několik dní), jejímuž kouzlu večer co večer podléháme, jsme se jednou zastavili před snovým zjevem Staroměstské radnice. Snad jsme se příliš hlasitě bavili, a kdovíjak, že se na nás obrátil malý pán v širokém černém klobouku (stál před námi, s hlavou zvrácenou vzhůru k vrcholu věže). Zastavil se nám dech: fascinující černé oči pod skly, šedivá bradka. Smekli jsme klobouky. Zdálo se nám, že se usmál. Rychle se vmísil mezi zástup, a než jsme se vzpamatovali, zmizel nám z očí. To je on, to je on, sdělili jsme si, aniž bychom promluvili, aniž bychom se na sebe podívali. Hledali jsme ho, vráželi jsme do lidí, ale ztratil se nám navždy v tom městě, vzrušeném nebývalou říjnovou poutí. Ale nejvzrušenější jsme byli my...
   Ani ne za půl roku čteme nekrology a Nezvalovu Smuteční hranu za Otokara Březinu. Je bez nástupce král."
   A nevycházel Březina právě z kina, kde byl na Chaplinových groteskách? Asi ne. Podle spolehlivých záznamů byl básník v Praze naposledy 29. května 1928, tedy necelý rok před smrtí. (Pak - v červnu 1928 - byl ještě Masaryk na své druhé návštěvě v Jaroměřicích - když už ho Březina v Praze v květnu 1926 vynechal. Oba se setkali na náměstí 14. června.) Ale že by byl v Praze ještě 28. října 1928? Nikde nenajdeme ani zmínku, těsně před a po tomto datu píše dopisy z domova. Například dopisem z 1. listopadu 1928 odmítá Čapkovo pozvání do Prahy - a že by tam dva-tři dny předtím byl?
   Takže jsou tři možnosti: a) Hrubín viděl v osvětlené Praze někoho úplně jiného, b) viděl Březinu, ale jindy (proti tomu mluví fakt, že si ho pevně spojil se slavnostní iluminací), c) anebo Březina přece jen v Praze byl, dovozuje březinovská badatelka a básnířka Taťána Králová.
   Ale to už jsme se dostali na výsostné území detektivky, žánru, který bychom si jinak s Otokarem Březinou vůbec nespojili.
   x
   Uctivě vyslechneme Březinův názor na dvě média, která bavila Prahu i republiku - rádio a film. A nikoli jen proto, že Chaplinovi a amplionu dal přednost před audiencí na Hradě, za niž by nejeden politik dal vlastní babičku!
   "Poslouchali jsme u Bílků též rádio, které v domě zřídil Bílkův syn František, maturant a dobrý hoch. Slyšeli jsme čistě mši z některého chrámu, ba i zakašlání a otevření dveří bylo slyšeti...
   Chaplin je umělec, který svoje chlapecké úlohy dále přetvořuje. Hraje například utlačeného člověka, který jako by padl mezi divoká zvířata, jež všechny krotí dobrotou a prostotou svého veselého srdce.
   Kino podává své děje kubisticky, pomocí skvrn položených vedle sebe, jimiž jsou jeho mžikové obrázky. Jimi dovede znázorniti i smělé věci, jež se na divadle znázorniti nedají.
   Na filmech z amerického života lze pozorovati, že američtí mužové jsou krásní, zjemnělí, odvážní a soustředění. Vracejí se k římskému typu, vyjadřují jej. Americké ženy jsou vytáhlé, s dlouhými krky a hadími hlavami. Mají kolem rtů nevypracované rysy, jaké u nás mají ženy z nejnižších vrstev. Nemají slovanské oblosti a plnosti, kterou mají naše ženy, tak jak je maloval Mánes. Divák se jen diví, že se mužové odvažují tolika krkolomných věcí pro tyto ženy, jež nejsou pěkné ani půvabné. Ani dnešní způsob oblékání, zejména móda pleťových punčoch, není na těchto hubených ženách vkusný. Snad zkušená dáma dovede i toho šťastně na vhodném místě a ve vhodném prostředí použíti. Ale takový atentát by se neměl díti, aby živelné emoce u mužů nepřemohly emoce rozumové a citové.
   Co kina lidem celkem podávají, je většinou nedostatečné. Jest to duchovní podvýživa. Duch žádá práci, a tu mu kina nedávají."
   Naproti tomu Březina neměl pochopení pro Švejka, byť zfilmovaného:
   "Dobrý voják Švejk od Jaroslava Haška je typ dnešního hrubého nazírání na život. Líčí se v něm voják ulejvák s hrubými vlastnostmi a nápady, který si ze všeho dělá posměch. Píše o něm Durych v Rozmachu. Je dokonce zfilmován s pokračováním od Vaňka."
   x
   Mazdaznanská kuchařka, kterou do Čech ve 20. letech uvedla Březinova přítelkyně Anna Pammrová, pobláznila i pražskou vařící veřejnost.
   Podle soudobé Encyklopedie okultismu a mystiky bylo hlavním účelem mazdaznanského hnutí "udržovati zdravé tělo posty, vegetariánskou stravou, dechovými cviky a projímadly. Je napodobením starých zdravotních nauk perských. Zakladatelkou jeho byl Hanisch." Takže by se ta kuchařka mohla výstižněji jmenovat Tak vařil Zarathustra.
   Možná právě mazdaznanská polévka zmučila Otokara Březinu, který jinak projevoval tolik smyslu pro orientální způsoby.
   Nechme vzpomínat Jakuba Demla:
   "V létě 1928, tedy několik měsíců před svou smrtí, byl Březina naposledy v Tasově a nikdy předtím nebyl tak bratrsky důvěrný, šťastný a veselý, a z Tasova na jeho přání výslovné doprovázel jsem ho do Žďárce k Anně Pammrové, s kterou polemizoval a kterou jemně ironizoval, když stále mluvila proti naší civilizaci a všem možnostem techniky: ?Vždyť vy na tom také máte podíl, tato kamna, tato pohovka a co tady jiného máte, to jsou také produkty civilizace...?
   A když konečně se nám podařilo z doupěte této Valkýry se vyprostit (on ji tak nazval pro její stálé akcentování přírody a jen přírody) a my byli zase sami, Březina projevoval z toho osvobození a odpoutání takovou radost, že sršel humorem a byl až dovádivý. A když jsme potom spolu seděli v zahradní besídce na nádraží v Tišnově, projevoval upřímnost jako chlapec, kterému se podařilo utéct za školu. Kromě nás dvou nikoho tu nebylo a ticho bylo dokola, byl den sváteční a poledne, a vlaky v té době taky neohrožovaly nádraží... Sluníčko, vrabci, mouchy a besídka.
   Přišel číšník: Co si přejete, páni? Co máte? Pan Březina si vybral jakési neutrum, ač jsem ho z toho srážel, buď moučník, nebo příkrm, - že mu to stačí. Neměl asi chuť... a nedivil jsem se: u paní Pammrové vypil ?značný? hrnek jakési polévky z bylin, která se vyrobila cestou studenou, neboť pí Pammrová, masosolanistka, byla tehdy Rohköstlerin. Ze zdvořilosti jsem ze svého hrnku také usrkl a nechal ostatek v hrnku. Hostitelka se ptala: ?Nechutná vám to?? Jářku: Nechutná. Ale Březina ze zdvořilosti vypil tu čarodějnickou bylinu do dna, a pije-li se přesmoc, potom není chuti na nic.
   Číšník tedy předložil O. Březinovi nějaké ty nudle nebo škubánky, mně dal velký smažený řízek s bramborovým salátem.
   Bylo horko, dali jsme si plzeň. Březina se dívá na můj talíř a hned dal znát dokonalou lítost. Nemyslev na takovou pečeni, neměl o ní představu, a teď vida ji a cítě i nosem (básník musí mít a má dobrý nos a Březinův nos nebyl nijak malicherný)... Nuže Březina, maje oči k vidění a nos k čichání, hledí na můj nenačatý talíř a kajícně dí: Dalo by se to jíst? Jistěže, povídám já, měl byste aspoň zkusit, a přistrčil jsem Mistru svůj talíř a on si kousek toho řízku ukrojil a přendal na talíř svůj a ochutná - ?Vidíte, že jste chybil!? směju se a zavolal jsem číšníka a objednal podobný řízek také pro Mistra. Březina s humorem vyprázdnil talíř a povídá: ?Mám tu v Tišnově spolužáka (jmenoval jej), ředitele měšťanky, ale kdybych tam šel, budou mne zdržovat....
   A tak jsme se drželi v besídce, a Březina byl veselý a důvěrný jako vlastní bratr. Na ten vlak jsme čekali nejméně dvě hodiny..."

   Úryvky z knihy Jak se bavila Praha, kterou připravuje nakladatelství BVD, s.r.o.

   Otokar Březina Anně Pammrové:
   Rytmem Vašeho kroku a zmlženým rozechvěním hlasu,
   v němž dřímou slova zapomenutá, vždy do žáru mi vzeplá
   doutnající západ onoho dne a v zeleném jasu
   žene na mne oblaky vůní mámivého tepla...

   Otokar Březina Emilii Lakomé:
   "Čekal jsem Vás po celý měsíc, každé pondělí a čtvrtek jsem bednil okna..."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]