K mimořádně zdařilým počinům nakladatelství Balt-East patří vydání knihy POSTAV SE NA BŘEH SVĚTA (Praha 2010, 54 stran), kterou se českému čtenáři představuje italský básník Eugenio Gino Vitali (narozen 1934). Verše z let 1961–2007 vybral, přeložil a doslovem doplnil Zdeněk Frýbort, jenž se tohoto nelehkého úkolu zhostil v souladu se svým skvělým renomé.
   Vznikl konzistentní celek sjednocený základním tématem – tématem času čili pozemsky akcentované věčnosti. Zatímco čas autor pojímá jako nejvyšší kategorii nadřazenou prostoru: „Před budoucností, nerozsetře-li se minulost, / rozestře se prázdnota“ (b. Kniha k vylepení, s. 8), na naši současnost naopak hledí především jako na prostor: „Tato země je nyní / plání exkrementů, / vězením slunce vyhnaného z dešťů / a spalujícího se na křiku zeleně. // K přítomnému času je odtud daleko“ (b. bez názvu, s. 34).
   Vitaliho poezie vyrůstá z existencialistických kořenů: „Je tu zrození a je tu smrt / a já / ani u jednoho z těchto dvou okamžiků / nejsem, abych si na nich ověřil / okamžik nicoty“ (b. bez názvu, s. 11). V popředí autorova zájmu nicméně nestojí osamělý individuální smrtelník, nýbrž smrtí poznamenaná společnost: „Pro tebe i smrt mi daruje dech, / budeš mi vyprávět o pohromách, / které jsi ještě musela snášet, / a já budu cítit, jako zaživa, / jak pronikáš do mého bytí. / Budu u tebe bdít, i když já ani ty / už si nebudeme pamatovat člověka“ (b. Ravenna, s. 16). – Jedna miska na vahách dějin neustále zoufale klesá do temnoty: „Co bylo stvořeno, ovládl vlk“ (b. bez názvu, s. 33). Z toho mála, co lze klást na druhou misku, zůstává básníkovi jediné závaží – slovo, obraz, poselství: „Vzal mě s sebou za hranice, / nad písčitý břeh zmrtvýchvstání, / kde noci po moři rozlévaly slunko“ (b. Večeře s Rimbaudem, s. 21).
   Navzdory jistému odstupu, přesněji identifikaci lyrického subjektu s „básníkem“ coby nadosobním, generalizovaným „předvolaným svědkem“ dějin lidstva (s. 27), vyslovuje Vitali své pobouření nad dosaženým stavem světa s jednoznačnou osobní emocionální angažovaností. Jeho poselství je varovně skeptické a jen vzácně si uchovává střípek naděje: „To přejde. Všechno. / A i život se bude / chtít jednou uzdravit“ (b. bez názvu, s. 35).
   Existencialistické kořeny této poezie svou naléhavost a sílu evidentně čerpají ze zdrojů ještě mnohem hlubších a vydatnějších, z Dantova Pekla a dalších klasických děl. Přímo osudově pak Vitaliho s Dantem spojuje Ravenna, kde Dante v politickém vyhnanství dopsal svou Božskou komedii a kde je rovněž pochován. Právě Ravenna, město s historií čítající 27 staletí, vystupuje ve Vitaliho verších jako takřka jediný jmenovitý topos (s výjimkou úvodní básně věnované Praze), jako jediný prostorově konkrétní a časově aktuální bod bezbřehých dějin člověčenstva: „Navštivte Ravennu, / uvidíte San Vitale, / zbytek Dantova piniového háje, / přijďte, zjistíte, jak páchnou hnojiva / a jejich pach jak zeď roste do nebes“ (b. bez názvu, s. 31).
   Zatímco Dante v doprovodu Vergilia putuje dějinami coby prostorem, tj. Peklem a Očistcem, aby posléze dorazil do Ráje, kde se mu průvodkyní stane jeho ideální patronka Beatrice, Vitali svého čtenáře z Pekel (pekelných časů a pekelných míst) vyvést nemůže. Může mu industriálně nestvůrné inferno pouze ukázat: „Nějaký chlapec / mi vyprávěl, jak píše báseň o své smrti / u Dantova hrobu. / Vlasy mu zrudly deštěm, / lačná ruka ho přibila k injekční stříkačce. / Ravenna se v něm rodila ze dne na den svými inkoustem politými světly / a dílnami / napřimujícími inzeráty modliteb“ (b. bez názvu, s. 40).
   A jestliže Dante s pomocí Vergilia šťastně unikne ze spárů číhajících šelem-neřestí (pardála, lva a vlka čili Smyslnosti, Pýchy a Lakomství), a ubíraje se průrvou výš a výš, zanechá za zády zástupy za trest stižené mukami: „…tu vyšli jsme a viděli zas hvězdy“ (překl. O. F. Babler), potom ve Vitaliho citované básni naopak „Už jenom vlk slézá dolů po cementovém laně / a hledá hvězdu, která by křičela, / starci jsou se sluncem už na opačné straně“.
   Dantovské infernální echo zaznívá i v jedinečné Vitaliho skladbě Montáž z Pasoliniho: „Já sestupuji do pekel / a vím, čím nenarušit klid ostatních. / Dejte si ale pozor. Peklo stoupá k vám nahoru. / Blíží se v masce a pod jinými prapory“ (s. 9).
   Vitali – občanskou profesí truhlář, přirozeně „rozumí letokruhům“, jak připomíná Karel Sýs v závěrem připojené básni Vitale Vitali! Filosofickohistorická dimenze Vitaliho poezie je programově zřetelná a „letokruhy“ snad o to působivější, že volný verš jako by zároveň demonstroval nemožnost „svázat“ čas do pravidelné, vymezené, předvídatelné formy.
   Ohromující kulturní zázemí, které se promítá do vědomí, podvědomí i archetypálního nevědomí Vitaliho poezie, je zdůrazněno také výtvarným pojetím této útlé brožované knížky: na obálce je použit fragment jedné z raných křesťanských fresek, jimiž je Ravenna proslavená. A coby až překvapivě souznějící ilustrace jsou pečlivě zvoleny rytiny z proslulého prvotisku Hypnerotomachia Poliphili, raně renesančního dobrodružného románu Francesca Colonny, vydaného v Benátkách roku 1499. Tvůrcem rytin ke Colonnově fantasknímu alegorickému příběhu byl patrně Benedetto Bordone. V knížce Vitaliho básní se tak symbolicky slévá umění různých staletí do společné, homogenní výpovědi: „Zestárnul-li / svět, / pak jen mládím, / o které jsem přišel“ (s. 32).

   Knihu je možno koupit nebo objednat za 120 Kč na telefonu 272919005, nebo elektronicky na: antonin.drabek@email.cz

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]