David Harvey – britský profesor geografie i antropologie – patří k 20 nejcitovanějším humanitním vědcům. Nezatlouká to ani Wikipedie. Ke knihám, užívajících si ten zájem, patří jak Sociální spravedlnost a město (1973) či Meze kapitálu (1986). A také Nový imperialismus (2003) či Stručné dějiny neoliberalismu (2005). České mutace se dočkala až ZÁHADA KAPITÁLU. PŘEŽIJE KAPITALISMUS SVOU POSLEDNÍ KRIZI?
   Startuje básníkovou kapkou rosy: „Když se Její Výsost královna Alžběta II. zeptala v listopadu 2008 ekonomů z London School of Economics jak to, že neviděli přicházet současnou krizi (tuto otázku měli na jazyku všichni, ale jen feudální monarcha ji mohl položit tak prostě a očekávat na ni nějakou odpověď), neměli ekonomové žádnou repliku pohotově. Teprve po šesti měsících zkoumání, přemítání a hlubokých konzultací s předními tvůrci politiky, společně zaštítěni autoritou Britské akademie, byli schopni v kolektivním dopise Její Výsosti pouze doznat, že jaksi ztratili ze zřetele to, co nazvali ´systémová rizika´, a že tak jako všichni ostatní zabloudili v ´politice popírání´.“
   Právě ty „ekonomické teorie a ortodoxie, jež zjevně nedokázaly předpovědět krizi“, však i „nadále ovládají naše myšlení a politické jednání“. Bez toho, že by „byly nejdřív vyzvány na souboj, nemůže existovat žádná alternativa“ – „kromě fušerského návratu k tomu typu kapitalismu, který nás dostal do dnešních nepořádků.“ Je to brutálně „třídní projekt“. Hypnotizuje „spoustou rétoriky o svobodě jednotlivce“. Právě jí „legitimizuje drakonické politiky“, „upevňující kapitalistickou třídní moc“. Roosevelt a Keynes chtěli „racionalizovat iracionality kapitalismu“. „Řešení“ dnešní krize buduje „nové formy třídní moci“. V otázce, zda se „z krize dostaneme jiným způsobem“, proto rozhodne právě „poměr třídních sil“.
   Soutěska akumulace
   Rozhodující je „pochopit vztah mezi tím, jak se kapitalismus tváří, a tím, jaký skutečně je“. Dešifrovat dialektiku, ovládající „akumulaci kapitálu“. Nakolik to, co ho „popohání, aby expandoval geometrickou řadou“, nevyhnutelně hrotí i „problém absorpce přebytečného kapitálu“. Právě jeho prizmatem se dnes „situace mnohem víc, než kdykoli předtím, přiblížila tomu, co popsal Marx“. Právě on nabízí „vhodný způsob, jak se na to vše dívat“.
   Jen dávno uzavřenou kapitolou není ani „akumulace kapitálu vyvlastněním“. I dnes nasazuje „jak zákonné, tak nezákonné prostředky – jako násilí, kriminalita, podvody a dravčí praktiky odhalované v poslední době na trhu nekvalitních hypoték, nebo, což je ještě významnější, v obchodu s drogami.“ Naproti tomu „k zákonným prostředkům patří privatizace toho, co se kdysi považovalo za zdroje ve společném vlastnictví (jako voda a vzdělání), využívání práv vyšší moci k zabavování majetků, široce rozšířené praktiky přebírání a fúzí podniků vyúsťující v plenění majetku („asset stripping“) a zbavování se závazků třebas v důchodovém zajištění nebo zdravotní péči vyhlašováním bankrotů.“ Trofejí zvlášť brutální formy vyvlastňování jsou „ztráty na majetku, které utrpělo mnoho lidí v nedávné krizi“. S gustem je „skupují spekulanti, aby je prodali se ziskem“.
   Muzejním exponátem není ani rub téže mince: „Do postavení, v němž musí pracovat pro kapitál, aby žila“ se i dnes propadá „masa obyvatelstva“, jež v tak nerovné pozici nebyla: „V posledních třiceti letech například přibyly k disponibilní globální pracovní síle zhruba dvě miliardy námezdních pracovníků“. Hlavně „tím, že se otevřela Čína a zhroutil komunismus ve střední a východní Evropě“. Celosvětově došlo i k „začlenění venkovských a do té doby nezávislých rolnických populací“. Obdoby nemají ani „rezervy pracovních sil s vysokou úrovní vzdělání“. To vše skýtá nevídanou „výhodu kapitálu na vážkách třídního boje“.
   „Tržní hodnotu“ různých „derivátů“ se na prahu krize podařilo vyšroubovat na „600 bilionů dolarů“ – třebaže „celková roční produkce zboží a služeb ve světové ekonomice měla hodnotu přibližně 55 bilionů dolarů“. Následkem „inovací tohoto druhu neseme rizika pod vládou odborníků, která nemá nic společného se střežením veřejného zájmu. Naopak slouží využívání monopolní moci z této odbornosti k tomu, aby zajišťovala obrovské prémie partám obchodníků, kteří se chtějí stát do deseti let bilionáři, a tím si zajistit okamžité členství v kapitalistické vládnoucí třídě.“
   „Nekonečně rostoucí akumulace kapitálu“ však – píše Harvey – závisí hlavně na „neustálém navozování nových potřeb“. Přes všechny marketingové čárymáry je však „celkové množství mezd vždy menší než celkové množství kapitálu v oběhu (jinak by nebyl žádný zisk)“. Naproti tomu „osobní spotřeba kapitalistů je velmi slabým zdrojem koupěschopné poptávky“. Tím slabším, oč víc „centralizace kapitálu shromažďuje bohatství v rukou velmi malé části obyvatelstva“. Vlastní-li – jak uváděla už zpráva OSN o rozvoji roku 1996 – plných 40 procent světového bohatství pouhých 300 rodin, deficit živé kupní síly nevyřeší ani svou faraónskou konzumací.
   Bumerang sociální polarizace
   Legenda „ve prospěch soustřeďování bohatství v rukou horních tříd zní, že své bohatství reinvestují, a tím vytvářejí pracovní místa“. Jenže „co v této dějové zápletce chybí, je, že kapitalisté si mohou vybrat, do čeho budou investovat: buď do rozšíření produkce, nebo do skupování majetkových hodnot, jako jsou akcie a jiné cenné papíry, nemovitosti, umělecké předměty nebo podíly v nějakém spekulativním podniku… V takovém případě jejich reinvestice nehrají v podpoře koupěschopné poptávky žádnou roli“.
   Tím důležitějším „prostředkem, jak pokrýt problém koupěschopné poptávky“, se stává „úvěrový systém“. Jen na jeho berličkách „může dnešní expanze spolknout včerejší přebytek. Kapitál musí ve skutečnosti vytvářet a internacionalizovat koupěschopnou poptávku po sobě samém, pokud má kapitalismus přežít v situaci, kdy jsou vyčerpány vnější možnosti.“ Každá „machinace s úvěrovým systémem“ však umí deficit kupní síly „zažehnat jen na chvíli“. Oč víc jsou s to „urovnat řadu drobných problémů krátkodobě“, tím fatálněji mají „tendenci hromadit rozpory a napětí dlouhodobě“. Samy totiž „rizika“ jen dočasně „rozprostírají“ za cenu, že je „současně akumulují“.
   I ve své poslední knize Harvey kultivuje téma, které ho uhranulo už v mládí: „Když je problémem absorpce přebytků kapitálu a růst obyvatelstva, jedním z hlavních způsobů, jak absorbovat obojí, je urbanizace… Produkce a údržba budovaného prostředí zaměstnává významnou část globální pracovní síly.“ Zároveň „uvádí do pohybu velké objemy sdružených kapitálů, obvykle mobilizovaných ve formě dlouhodobých úvěrů.“ Jenomže právě „tyto dluhově financované investice se často stávají epicentry vzniku krizí.“
   Dojelo na to už „druhé císařství“ ve Francii. „Republikánská buržoazie“ – píše Harvey – sice „násilím rozdrtila revoluci“, „krizi však vyřešit nedokázala“. Aby Ludvík Napoleon „politicky přežil“, musel najít způsob, jak se ziskem absorbovat přebytečný kapitál.“ „Obrovská množství práce a kapitálu“ pohltila hlavně „přestavba městské infrastruktury Paříže“. Pak se však „přerostlý a stále spekulativnější finanční systém roku 1868 zhroutil. Napoleon III. se ze zoufalství pustil do války proti Bismarckovu Německu a prohrál. V následném vakuu vznikla Pařížská komuna, jedna z největších revolučních epizod v kapitalistických městských dějinách.“
   Dnes však to, co zprvu tak „obratně řídil v Paříži baron Haussmann“, přerostlo v „globální proces“. Především urbanizace (a „suburbanizace“), „společně s militarizací“, pomáhá „absorbovat přebytky kapitálu i pracovní síly“. Vede však k „plýtvání půdou i energií“. K „vyprazdňování městských center“ a rostoucí „závislosti na zahraničních zdrojích ropy“, a tím i k napětí a teroru na Středním východě. V Americe začala „bublina na trhu nemovitostí praskat už roku 1973“. „Zbankrotoval New York, metropole s jedním z největších veřejných rozpočtů kapitalistického světa.“ Už „řešení“, zvolené tehdy, zakládalo „recept, jak udržet a upevnit kapitalistickou třídní moc v celosvětovém měřítku“. Byl „docela jednoduchý: rozdrtit moc odborů, začít se stlačováním mezd, nechat působit trh a současně dát státní moc do služeb kapitálu“ – „obecně a zejména pak do služeb investičních financí“. „Obrovské dopady“ to mělo i na „politickou subjektivitu“. „Matricí pro socializaci lidské osobnosti“ se stala „neoliberální etika individualismu a finančního oportunismu“. „Hedonistická kultura spotřebních výstřelků“, devastující i „nukleární rodinu“. Důsledkem je „individualistická izolovanost, krátkodobost všeho a neuróza uprostřed jednoho z největších urbanistických výkonů lidských dějin“.
   I všude jinde mají „opakované záchvaty předělávání města prostřednictvím tvořivé destrukce „výrazně „třídní dimenzi“. Nejvíc jimi „trpí chudí, neprivilegovaní a ti, kdo mají daleko k politické moci“. Už za Ludvíka Bonaparta šlo hlavně o „odsun většiny dělnické třídy a jiných vzpurných živlů z centra Paříže“. I dnes jde nezřídka o doslovně fyzické násilí. „V Soulu si stavební firmy a developeři najímaly party násilníků, aby napadali celé osady vzniklé v 50. letech, které se v 90. letech proměnily na vysoce ceněné stavební pozemky. Rváči s postavami zápasníků sumo rozbíjeli perlíky nejen obydlí, ale také všechen majetek lidí, kteří tam žili.“ I tahle špinavá práce se však většinou svěřuje přímo policii.
   Nadílka parazitní renty
   Jen „zbytkovou třídou“ – „tím, co zůstalo pozemkových aristokratů a feudálního panstva“ – tak rozhodně není ani kasta pozemkových vlastníků. Už Thorstein Veblen odhadoval, že bohatství „zahálčivé třídy“ v USA pochází ze spekulací s půdou přinejmenším stejně, jako z průmyslu. Oč masivněji „kapitalisté investují do pozemkových rent, kapitalizují je a pak s nimi obchodují“ – zdůrazňuje Harvey – tím víc „uvalují jakýsi ekvivalent daně na všechny ostatní ekonomické aktivity, stejně jako na všechny, kdo na půdě bydlí“. „Rentiéři a developeři“ privatizují i „to, co by mělo fungovat jako ´bezplatné dary přírody´ (včetně bezplatných darů ´druhé přírody´ vytvořené tisíciletími lidské činnosti na přeměně země)“. Tím víc se však právě oni „podílejí na vyvolávání krizí“.
   Poněvadž „fixní kapitál investovaný do země“, sice „může usnadňovat pohyb mobilního kapitálu, ztrácí však na hodnotě, když se mobilní kapitál nedokáže pohybovat po zeměpisných drahách diktovaných takovými fixními investicemi“. Dnes tento „příběh vyprávějí prázdná kondominia na Floridě a v New Yorku, zabedněná nákupní centra v Kalifornii nebo prázdný luxusní hotel v Karibiku“. Hlavně však osudy milionů lidí, kteří „si vzali hypotéku podle jiné časoprostorové logiky“, než jaká pak nastala – a „někteří z nich teď žijí ve stanových městečkách, protože tato logika zešílela. Kapitál, jak to kdysi bystře vyjádřil Marx, zde naráží na překážky, plynoucí z jeho vlastní povahy.“
   Právě za krize tak „vychází iracionalita kapitalismu najevo před zraky všech. Přebytečný kapitál a přebytečná práce existují vedle sebe uprostřed nezměrného lidského utrpení a neuspokojených lidských potřeb.“ Je kapitalismus – táže se hned nato – „schopen přežít současné trauma? Samozřejmě ano. Ale za jakou cenu?“ Bude to „vyžadovat, aby masa lidí štědře dávala z plodů své práce těm, kdo jsou u moci“. Aby se „vzdala mnoha svých práv a těžce nabytých hodnot (všeho druhu, od bydlení až po právo na důchod)“. Aby „snášela nejrůznější poškozování životního prostředí, nemluvě o pokračujícím snižování své životní úrovně“. Bude to „znamenat hladovění pro mnohé z těch, kdo jsou už nyní na dně a bojují o holé přežití“. Hrozí i „potlačení z toho vyplývajících nepokojů“, vyžadující „větší než malou dávku politických represí, policejního násilí a militarizované státní kontroly“.
   Krize sama „není koneckonců ničím menším než fází masivního vyvlastňování hodnot (kulturních stejně jak materiálních)“. Už proto mohou být „krize vyvolávány, řízeny a kontrolovány“, aby „racionalizovaly onen iracionální systém, kterým je kapitalismus… Vnějšími silami mohou být vnuceny omezené krize některému odvětví nebo vyvolány na určitém teritoriu. Právě to umí tak dobře dělat Mezinárodní měnový fond. Výsledkem je pravidelné vytváření zásob znehodnocených a v mnoha případech podhodnocených aktiv v některé části světa. Tato aktiva pak mohou se ziskem využít lidé s přebytečným kapitálem, který nenachází příležitost jinde. Právě to se stalo ve východní a jihovýchodní Asii v letech 1997–1998, v Rusku roku 1998 a v Argentině v letech 2001–2002. A právě to se vymklo z ruky v letech 2008–2009.“
   Už teď „jsme se vrátili k úrovním produkce roku 1989. Celkové ztráty mohou dosáhnout 400 bilionů USD i víc. Podle jednoho nedávného alarmujícího výpočtu jen samotné USA jako stát budou muset převzít záruky za aktiva v hodnotě přes 200 bilionů dolarů“, tedy téměř čtyřnásobku „hodnoty globální produkce zboží a služeb za rok“. Odpovědí na „inflační krizi“, k níž to nepovede jen zázrakem, „bude samozřejmě to, že se pracujícím lidem odejmou všechny skrovné přínosy, kterých dosáhli za rozhazovačných let deficitního financování, přičemž bankéři a finančníci budou dál v pohodě“.
   Riskantní utopie, skutečný realismus
   Nehledě na „hněv nad pokrytectvím bankéřů a populistické pohoršování nad jejich prémiemi“ se však – „v Evropě ani v Severní Americe“ – dodnes nezformovalo „rozhodné a jednotné antikapitalistické hnutí“, schopné „vystoupit proti reprodukci kapitalistické třídy a udržování její moci“. To však vznikne jen sotva „bez určité inspirující vize toho, co je třeba udělat a proč.“ Dokud s ní nepřijde, „bude potenciální opozice navěky uvězněna v začarovaném kruhu“, vydávajícím „nás napospas neustálým budoucím krizím kapitalismu se stále zhoubnějšími následky“.
   Harvey, respektovaný akademik, se neukájí eschatologiemi. Vůbec nejpomatenější utopií – ví tím bezpečněji – je však víra, že „exponenciální růst kapitálu“ je „možný navěky“. Dnes lze „hranice neustálé akumulace kapitálu“ překračovat už jen „vytvářením fikcí, jež nemohou mít dlouhého trvání“. Dvojnásob ve světě, v němž „žije tolik lidí v podmínkách ponižující bídy“, „všude se ponižuje lidská důstojnost, zatímco bohatí hromadí a ovládají stále větší majetky“. „Etický, nevykořisťovatelský a sociálně spravedlivý kapitalismus, který přispívá ku prospěchu všech, je nemožný.“ Skutečně realistická je jen „revoluční politika, která dokáže kousnout do kyselého jablka nekonečné exponenciální akumulace kapitálu“ – a „časem ji odstavit jako hlavního hybatele dějin“.
   Počkat si na ni ve stínu sociální demokracie je iluzorní. Ta jako „politická síla zcela zbloudila“. Když „měla hegemonii v Evropě a značný vliv dokonce i ve Spojených státech“, omezila se jen na „zmenšování nerovnosti v distribuci přebytku“. Avšak nastolit otázku jeho „sociální kontroly“ – „a stát se tak skutečnou výzvou kapitalistické třídy“ nedokázala a ani to nemá v úmyslu. „Přímočaré antikapitalistické politiky“ se „zdržuje i obrovský počet nevládních organizací (NGO)“. I když „pomáhají otevírat prostory, v nichž se antikapitalistické alternativy stávají možnými, nedělají nic pro to, aby zabránily jejich zpětnému pohlcování dominantní kapitalistickou praxí“. Jen velmi „špatně připravena“ je i „současná úroda akademiků, intelektuálů a odborníků v sociálních vědách“. Tím snáz je „odpovědí existující politické moci buď popírání, že třídy vůbec existují, nebo tvrzení, že kategorie třídy je tak matoucí a složitá, že je analyticky nepoužitelná“. Jak v „hegemonických intelektuálních výkladech světa, tak v praktické politice se tak otázka tříd opomíjí, popírá nebo ignoruje“.
   Celé „Marxovo opoziční myšlení je zejména v posledních letech terčem opakovaných represí a vylučování“ (i „odstraňování ´závadných´ míst“). Ačkoliv „Keynes opakovaně přiznával, že nikdy nečetl Marxe, byl obklopen a ovlivňován mnoha lidmi, kteří Marxe četli“. Bude „poctivé říci, že by se keynesovská teoretická revoluce nemohla uskutečnit bez podvratné přítomnosti Marxe číhajícího v kulisách“. Skutečné „pochopení Marxe je zanedbatelné“. Především to „vytváří v akademickém světě i mimo něj žalostnou situaci, jež se v zásadě nijak neliší od situace v ekonomice“. Jen proto „nezbývá než žádat bankéře, kteří způsobili malér, aby ho napravili pomocí přesně těch nástrojů, jejichž pomocí se do něj dostali“.
   Konečná alibismu
   I ostrůvky myšlení, „antikapitalistické“ aspoň subjektivně, jsou však často „skeptické nebo přímo nepřátelské vůči jakýmkoli představám o státu jako vhodné formě moci stojící proti kapitálu“. Skutečně „antikapitalistický společenský řád“ však „nelze vybudovat bez uchopení státní moci“ – „její radikální přeměny“ a „přepracování ústavního a institucionálního rámce, který je v současnosti oporou soukromého vlastnictví, tržního systému a nekonečné akumulace kapitálu.“ Máloco „působí tak směšně“, popírá-li právě to i na půdě „antikapitalistického revolučního hnutí“.
   Má-li se opravdu „účinně vytáhnout proti akumulaci kapitálu a reprodukci třídní moci“, je „třeba čelně zaútočit na hluboce zakořeněný názor“, že „jádrem společenského řádu je soukromé vlastnictví“. A prosadit „úplně novou koncepci vlastnictví – práv na společné, a nikoli soukromé vlastnictví“. Pokud se i „samy korporace dokázaly vyhnout anarchii otevřených trhů“ – „sjednáním optimálních harmonogramů se svými dodavateli“ - „proč by nemohla podobně jednat společnost v ještě širším rozsahu“?
   Kapitál se akumuluje z cizí práce. „Každé revoluční hnutí“ – hází milcům kavárenských sci-fi rukavici i respektovaný britský erudita – proto „musí najít způsob, jak vyvlastnit nemovitosti, finanční majetek a moc kapitalistů“. Příjemnou „útěchou by mohla být představa, že se všech těchto cílů dalo dosáhnout pokojnou cestou a dobrovolně. Bylo by ale neupřímné si představovat, že by to bylo skutečně možné, že by k věci nepatřil aktivní boj včetně určité míry násilí. Kapitalismus přišel na svět, jak to jednou vyjádřil Marx, v krvi a plamenech. Ačkoli není nemožné, že by si lidé pro jeho opouštění vedli lépe než při vstupu do něj, je velmi nepravděpodobné, že by přechod do zaslíbené země byl zcela pokojný.“
   Oč „víc se kapitalismus blíží k bráně smrti, tím je léčba bolestivější. Podstata hry je samozřejmě v tom, nenechat pacienta zemřít.“ Tím akutnější je dosáhnout „kontroly nad organizací, produkcí a distribucí nadproduktu pro dlouhodobý prospěch všech lidí“. Podmínkou, za niž nemá co alternovat, je „rozluštit“ – a to před všemi, koho se týká – „především záhadu kapitálu. Jakmile je mu stržena maska a jsou obnažena jeho tajemství, je snadnější vidět, co a proč je třeba udělat a jak se do toho pustit. Kapitalismus nikdy nepadne sám od sebe. Bude ho třeba popostrčit. Akumulace kapitálu nikdy nepřestane. Bude třeba ji zastavit. Kapitalistická třída se nikdy dobrovolně nevzdá moci. Bude ji třeba této moci zbavit.“ Bude to „vyžadovat houževnatost a odhodlání, trpělivost a chytrost společně s urputnou politickou angažovaností, zrozenou z morálního pohoršení nad tím, jak dopadá vykořisťovatelský exponenciální růst na všechny aspekty života, lidského i jiného, na planetě Zemi. Myslím, že už máme zpoždění.“
   Je to bizarní konstelace. Tím víc zahanbuje. Vážený britský akademik se domáhá marxismu – od politické levice. Ta inventura dluhů je přesná. Harvey má svatou pravdu. Zpoždění začíná být riskantní. Ne snad Aurory, pašované pod Jiráskův most. Z toho marxisty viní jen zlá vůle. Trouba nemající ponětí, o čem je politika za krize. Kapitál zjevuje achilovku. Tak, jako dnes, do očí ještě nebila. Bobřík mlčení přišel o všechna alibi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]