Úkol na každé odpoledne po škole byl toho jara roku šestašedesátého jasný: natrhat plný papírový sáček podbělu lékařského (tussilago farfara) a druhého dne jej přinést do školy. Ve škole se podběl sušil a připravoval k odvozu na okres.
   Propozice soutěže pro vesnické malotřídky byly rovněž jasné a motivující, a naše ředitelka Pankrácová dělala vše pro to, aby jí výhra - deset knih pro školní knihovnu a třídenní zájezd pro tři osoby do Českého Krumlovy - neunikla.
   Pankrácová byla přísná a tvrdá a s oblibou používala fyzické tresty. Provinilce bila rukou i rákoskou. Nemilosrdně a se zarputilým výrazem ve staropanenské tváři. Děti se jí bály a trhaly léčivou bylinu o překot. Já také! Rožánek též, Hochberger, Diviš a Sperber jakbysmet. Však pro další povinnou dodávku jsem měl tajný trumf!
   Vesnice kdysi pokračovala směrem k německé hranici. Prastará cesta však teď končila asi sto metrů za domkem vysloužilého hajného Kubíčka. Dál byly ruiny domů, do kterých se po odsunu Němců nikdo nenastěhoval, a hraniční pásmo se zakázaným vstupem. Ruiny... Vlastně už jen zvarhanělé základy a tu a tam sklep, temný a plný sutin a nepotřebných věcí. Na zarostlých ruinách, jak jsem náhodou zjistil, se podbělu mimořádně dařilo!
   Kamarádům jsem vydatné naleziště zatajil.
   Veden touhou po pochvale od obávané učitelky stal jsem se sobcem. A vybaven nepostradatelným sáčkem pak potenciálním úspěšným sběračem.
   Sklizeň začala dobře.
   Zabral jsem se do práce a sáček se zvolna plnil žlutými kvítky. Vydatnost sklizně mě příjemně naladila, zvýšila mou píli a snížila obezřetnost. Trhal jsem v podřepu a postupoval tu vlevo, tu vpravo, až... Zmije!
   Málem jsem sáhl na zmiji, stočenou a vyhřívající se na slunci! Byla velká a z klikaté čáry na jejím hřbetě mluvila jasná výstraha.
   Z leknutí se mi udělalo špatně, ve zlomku vteřiny jsem se vztyčil a pozoroval nebezpečného plaza. Zaútočí?
   Poslepu jsem pomalu ustupoval. Napadlo mě se ohlédnout. Další! Další stočená zmije, snad ještě větší než ta první, ležela na půl metru od mé nohy!
   V panice jsem se točil na místě a málem jsem přitom šlápl na dalšího hada. Pud sebezáchovy a děs mě umrtvil a postavil do nehybného pozoru. Zmijí kolem mne mohlo být snad dvacet. Byly zatím klidné, vyhřívaly se a nebraly mě na vědomí. Cítil jsem se jako v minovém poli, nebylo kam šlápnout bez hrozby smrti.
   Nevím, jak dlouho jsem na tom místě strnule stál se sáčkem podbělu v ruce, snad půl hodiny, snad hodinu. Pak se na cestě objevil člověk. Šel blíž a dostával jasné obrysy. Byl to Otto Hornoff, syn předválečného lesního, nebožtíka Hornoffa. Samotář, o kterém se říkalo, že je úspěšný a nepolapitelný pytlák. Děti se ho bály, dospělí asi také.
   "Co tam děláš?" křikl.
   "Já... Já odsud nemůžu," rozbrečel jsem se.
   "Proč ne?"
   "Zmije... Samý zmije jsou kolem... Prosím vás, pane Hornoff, zachraňte mě!"
   Hornoff se pohodlně rozkročil, svalnaté paže složil na prsa a pozoroval mě. A smál se. Ne nahlas, ale smál se. Já jsem brečel hrůzou a on se smál.
   "Moc vás prosím..."
   "Neměls tam lézt," řekl Hornoff. "Tam nemáš co dělat, čecháčku zasranej."
   To už se nesmál, byl vážný, divně zarputilý.
   Vzlykal jsem a mlčel.
   Otto stál pár metrů ode mne a stále mě pozoroval. Stáli jsme tak proti sobě dlouho, celou věčnost. V tom se Otto pohnul. Vydal se k ruině, opatrně prokličkoval mezi hady, uchopil mě, hodil si mě přes rameno a odnesl na cestu.
   "Koukej mazat domů, smrade," řekl.
   Nemusel mě pobízet.
   V té době měl už Otto Hornoff požádáno o vystěhování do Německa.
   Den před odjezdem zaklepal u nás na dveře a překvapenému otci podal srnku, vyřezanou z kusu lipového dřeva.
   "To je pro mladého, na památku," řekl Otto. "A ať na sebe dává pozor..."
   Potom už jme Ottu nikdy neviděli.
   Usadil se prý v Bavorsku, ve vesnici, která byla vzdušnou čarou jen asi pět kilometrů od té naší. Neměl práci a živil se hraním na tahací harmoniku po hospodách. Jako honorář mu prý stačilo jen pití a trocha jídla. Za pár let umřel. Říkalo se, že se upil, ale kdosi moudřejší tvrdil, že to bylo steskem po domově, který mu byl na dosah ruky a kam už nesměl.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]