Italský básník Eugenio Gino Vitali, jak nám ho představuje překladatel Zdeněk Frýbort ve výboru POSTAV SE NA BŘEH SVĚTA (vydal Antonín Drábek, Balt-East, Praha 2010 s přiléhavými ilustracemi z knihy Hypnerotomachia Poliphili), ví mnoho přemnoho o životě, jehož jedinými pevnými nezpochybnitelnými momenty jsou zrození a smrt. Právě k nim se Vitali vrací stále znovu, jako by byla jen minulost a budoucnost, jako by nebylo přítomnosti, ale ví neobyčejně moc také o tom, co přece jen mezi nimi je, miluje „nádherné marné dny“, zanášející „dál než samy sahají“. Ví o větru a vichřicích, o ohni a požárech, o zemi, zeleni o tichu a nicotě, o moři s přílivy a odlivy i příbojem, o hvězdách i studni, i o tichu i nicotě a především o slunci ve všech ročních dobách a podobách, o otupujících ostrých slunkách i o slunci zahřívajícím deště; o slunci, „co den co den / uvádí do chodu jas světa.“
   Ale Vitali ví také o zemi, která „je nyní plná exkrementů“, o „křiku zeleně“, o tom, že „co bylo stvořeno, ovládl vlk“, o „popravě prázdnotou“, o těch, co „svorně mlčeli,“ neboť „oslepil je bůh peněz“, i o „nezměrné smrti“, která se „směje na celé kolo“ („bývala tu tráva, stromy a vlaštovky“). Když Vitali, rodem i celým životem Ravenňan, vybízí čtenáře navštívit Ravennu se „zbytkem Dantova piniového háje“ (Dante v Ravenně dožil a je pochován), zve je, aby zjistili, jak „páchnou hnojiva“ a „jak jejich pach jak zeď roste až do nebes“; a aby si „přišli poslechnout hřmění rafinérie Anic“; „podáme si ruce tam, / kde země jednou provždy puká.“ Zdánlivě konvenční pozvání přijít „se podívat na západ slunce“, věta jako z reklamního průvodce, mění se v tomto kontextu v pozvánku na úděsnou podívanou zániku.
   Vitali ví, že žijem den, který přichází odevšad „s člověkem, prosincem země“. Nenamlouvá si, že je tomu jinak, jenom si povzdechne: „Před sebou už bychom neměli mít jen / jeden jediný, poslední den“. Vitali nemarní svůj čas nicotnostmi, jeho poezie žije živly, základními elementy života – a láskou: „Žít bylo jako rozlomit vedví čas: / na lásku a smrt, pláně jiter / nikdy ještě nebyly tak zelené.“ Zejména v máchovském roce zní tohle českému čtenáři velice povědomě; nevybaví se mu ze třetího zpěvu Máje, jak Vilém v poslední svůj den se očima vpíjí v zemi krásnou zemi milovanou, a vidí v ní kolébku svou i hrob svůj“? Nevytane českému čtenáři nad Vitaliho „rudými labutěmi luny“, jimiž byl na počátku příliv a odliv, Máchův „mrtvé labutě zpěv“ a nad Vitaliho motivem vesel Máchův lehkých člunků běh a rychlé veslování? Vitali ovšem nemusel číst a sotva četl český Máj, aby věděl, že „kdo se dotkl střechy smrti, / bude moci začít od kolébky“. Není, nemůže to být žádný ohlas. Ale je to bezděčný, a o to cennější souhlas, podivuhodné bezděčné souznění básníků přes závratnou propast času, jazyka, mentality i poetiky.
   Vitali mnoho ví, pronikavě vidí a umí - a my (a nejen my) jsme o něm nevěděli. Nenašel jsem ho v bytelném Slovníku italských spisovatelů (Libri, 2004), ačkoli Frýbort v doslovu uvádí, že Vitali debutoval už 1960, a jmenuje názvy dalších jedenáct dalších knižních titulů. A když nic z jeho knih ani o něm neměli v našich knihovnách, do nichž chodím, a dokonce podobně pochodil můj přítel v jinak přebohaté knihovně jednoho proslule kulturního italského města, užuž jsem podezříval Zdeňka Frýborta, že si Vitaliho vymyslel a že i úvodní verše o Praze a také báseň Dva (o návštěvě dvou českých básníků, Zdeňka a Karla, u něho v Ravenně) je půvabná mystifikace, jištěná ještě básní Karla Sýse Vitale Vitali!, vloženou před Frýbortův doslov. Podezření bylo o to silnější, že Zdeněk Frýbort se v doslovu rozepsal o povaze básnického jazyka málem víc než o Vitalim, u něhož neuvedl ani rok narození, a hlavně že celý výbor se čte jako nejpůvodnější poezie. V některých básních je česky slunce, v jiných slunko; jakpak je to asi v originále, pokud vůbec je?
   Má obětavá přítelkyně mi v Paříži objevila dva překlady z Vitaliho, takže už jsem se málem rozepsal o tom, že Vitali není ve světě neznám, ale ukázalo se, že to není ten Vitali, ale Andrea Vitali, autor spisby spíše lehčí (má drahá přítelkyně si zřejmě soustrastně řekla, že po Dumasovi, Revertym, Jansovi i Larssonovi jsem si našel četbu i z Itálie) a navíc mnohem mladší. Naštěstí se mi podařilo Eugenia Gina Vitaliho díky Interpolu, totiž Internetu přece jen dopadnout a mohl jsem se v duchu omluvit Zdeňku Frýbortovi, že jsem ho v duchu podezříval z mystifikace zpola rozmarné, zpola sofistikovaně vážné: autorům z velkého Světa přece u nás snadno projde, co by se českému jen tak neprominulo, například verše, v nichž „doživotní vězeň a nátěry hvězd žádají, / ať je coby svědek předvolán básník. / Na lavici obžalovaných: / politik, / vědec, / apoštol.“
   Ze zadní stránky jedné Vitaliho knihy jsem se díky Internetu dověděl, že básník Vitali se narodil v roce 1934 a že se jeho Nekonečným dešťům (1965) a Atomovému koncertu (1984) dostalo vyznamenání v podobě cen. Frýbort se o tom právem nezmiňuje: obrací se ke čtenářům u vědomí, že tohoto básníka nemusí doporučovat vavřínový věnec, jímž byl kdy ověšen.
   Ve výboru je také Večeře s Rimbaudem. Její překlad a zařazení je klíč: básník Záblesků, který ho „vzal za hranice zmrtvýchvstání, / kde noci po moři rozlévaly slunko,“ zřejmě mu dal příklad, jak jasnozřivě a střelhbitě pojmenovávat: vlny „frakturami moře“, stromy „amforami zeleně“, jitřivou paměť „elektrickým proudem paměti“. Tento básník Knihy k vylepení, vylepované v letech 1971-74 ve městech od Benátek až po Sicílii, je též úžasný básník lásky všeproměňující, například mlhu: „Venku / nás zahalil jas porézní / mlhy“; to je jeho Paola. A jindy: „Zůstaňme / tak / jak / jsme / na ústech / ústa: / sama vidíš / venku / ještě je / zima.“
   Zdeňku Frýbortovi se výborem Postav se na břeh světa podařil malý objev; objev velkého básníka, dosud za humny Ravenny zřejmě nepříliš známého ke škodě čtenářů poezie kdekoli na břehu tohoto širého světa.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]