Autor BÁSNĚ PRO VÁS (Zdenka Brožová-Periskop, Hluboš 2013, sv. 20 edice Báseň na sobotu) Jiří Knopp se patrně jako jeden z mála českých veršotepců nepovažuje za největšího českého básníka; v prvním čísle své knížečky označuje své verše za těžkopádné „jako kroky oráčů, / bezbranných žen a bezdomovců“, právem praví o nich, že „nelétají jako míčky žonglérů / lehounce až do nebeských bran“, zato však „naléhavě křičí / jak hejna krkavců a vran“.
   Životem zkoušený autor není přitom slovesně nezkušený, vydal už víc než deset knížek veršů i prózy, v nejšťastnějších svých textech se opravdu přesvědčivě ujímá ponížených a odstrkovaných lidí i tužeb, snu o spravedlivém světě, vykonané práce, hrdinné vlastenecké minulosti, vzpomíná radostně na první lásky i osvobození, vděčně na své rodiče, v jedné z nejlepších básní píše o své statečné ženě, která se o něho ve stáří stará (Invalidní vozík), ale také s hořkostí žasne nad bytostí kdysi milou a hodnou, která zpychla a odcizila se (Naše vnučka), a nad světem „plným falše a nablýskaných pozlátek“ (Nepatřím na tento svět).
   I v čase, kdy myslí, že jeho život je u konce, bezchybným Sonetem o rodné zemi potvrzuje nemalý básnický talent a umění: „Jdu za tebou, má krásná česká země, / jsi moje, vyřezaná ve mně, / už přichází můj čas.“
   Ne vždy se však Knoppovi daří, aby se jeho verše vyznávaly z lásky a obdivu a aby křičely z rozčarování opravdu „naléhavě“, jak píše v úvodní a titulní básni. Už v ní zbytečně dopovídá, co z básně vyplývá („Tak už je prohlédněte, lidičky“.). Mnoha číslům by prospělo proškrtání, vypuštění logicizujících spojek (zejména „ale“), důkladného vysvětlování (namísto „kamarády najdu v čekárně, / často potřebujeme doktora“, stačilo by v druhém verši: „u našeho doktora“).
   Na takovou osvěžující práci na básni nikdy není pozdě a Jiří Knopp je jí mocen. To dosvědčuje nová verze básně původně tištěné ve výboru jeho veršů Česká píseň (2005) a nazvané tam Domovina. Pro Básně pro vás Knopp přezval Domovinu na Mou vlast, nezměnil nic v první sloce evokující Nezvala („Na břehu řeky Labe roste bodláčí“) a podobně eufonicky působivé („den co den vítr víry roztáčí“), druhou sloku pozměnil a poslední pronikavě domyslel. Původně zněla: „Nebudu bít se za svůj národ / já, kdysi chrabrý český lev, / to už snad ani není moje vlast, / síla mi odešla, zůstal hněv.“ Místo rezignace se nyní naléhavě táže: „Což už se nikdo nebude bát za svůj národ, / kde zůstal kdysi chrabrý český lev? Odnesla řeka naši krev a sílu / a zůstal jenom vzdor a hněv.“ Nevypadl otazník i za tímto posledním veršem?
   V básni Smrt se Knopp ptá, není-li už na řadě. „Jakou bude mít osud náladu?“
   Osud neosud, na náladě osudu nezáleží, když autor má před sebou ještě nemálo práce!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]