"Pánové, to je ale samec," řekl pán v modré bundě, postávající na nároží naší ulice a zimomřivě si třel zkřehlé ruce. "Přísámbůh, že dneska bych ven ani číčulindu nevyhnal. A to nemám zrovna humanistickou náturu," dodal.
   "Jakoupak zase číčulindu?" řekl jsem nedůvěřivě. "Člověče, vy si pořád něco vymýšlíte. Na jaře jste mluvil o číčalkách, teď zase tohle. Kam na to pořád chodíte?" A změřil jsem si ho ostražitě.
   "Proč pořád?" odfrkl a třel si dál svoje ruce. "Copak vy nečtete noviny a nekoukáte na televizi?" zeptal se překvapeně.
   "No občas na televizi koukám a noviny si z důchodu taky někdy stačím koupit, ale o číčulindách mi teda není nic známo!" A chystal jsem se od pána v modré bundě demonstrativně vzdálit.
   "Tak to se koukáte na divný kanál, nebo čtete moc nezávislé tiskoviny. Jinak byste věděl, o kom je řeč," řekl zase on. "Číčulindy jsou totiž právě teď velice aktuální a ví o tom už i můj jezevčík. A ten se o ledacos hned tak nezajímá!" Pán v modré bundě si dlouze dýchl na ruce.
   "Tuším, že o nich víte skutečně moc, když mluvíte tak zasvěceně," rýpnul jsem ho vyzývavě, protože ty jeho řeči už mi začínaly jít na nervy.
   "Pane, já vím všecko," odpověděl a vstrčil si ruce do kapes bundy. "Proto taky vím," pokračoval už s rukama v kapsách, "že některým číčalkám se přestalo líbit, že se jmenují číčalky. A jistým číčulkám zase nevonělo jejich jméno. Tak se spolu sešly a vydaly volební manifest, aby se pod novým jménem lepší zviditelnily. A protože jedna z nich v poslední době v televizi vypráví čím dál tím krásnější pindy, říkáme jim číčulindy. Už jistě víte, o kom je řeč, ne?" Pán v modré bundě si zase třel zkřehlé ruce.
   "Jo takhle je to," zasmál jsem se. "Teď už vám rozumím," řekl jsem a odpustil jsem mu jeho vychloubání. Vzpomněl jsem si totiž, že mi o tom cestou ze školky vyprávěla moje vnučka. Nedávno se s kamarádkou dohodly, že už si nebudou říkat holčičky, protože tak se říká všem holkám, a daly si jméno kočičky. Na ty prý si v jejich třídě jiné děti ještě nehrají.
   "Je to fakt zábavné," řekl jsem vesele. "Na to by jen tak někdo nepřišel." A byl jsem na svoji vnučku velice pyšný. Jen mi nešlo do hlavy, jak je to s tou televizí. Že by tam občas něco povídala a mně to zapomněla říct?!



   Veliká láska

   V zahradě seděla kočka a plakala. Jak si tak smutnila, šel kolem mladý myšák a zeptal se:
   "Proč pláčeš, kočko?"
   "Pláču, protože mě nikdo nemá rád. Dobrého slova pro mě nemají už ani v Blesku a v televizi," vzdychla kočka jménem Dáša.
   "Jak to, že nikdo, a co já?!" zvolal bujaře mladý myšák.
   "Jejda, myšánku, ty bys mě chtěl?" zaradovala se kočka.
   "No to víš, že jo. Kudy chodím, myslím jenom na tebe," řekl myšák a dal překvapené kočce hubičku.
   "Och myšáčku, musím se ti přiznat, že já jsem na tom úplně stejně," koketně vrněla kočka. "Myslím taky jenom na tebe. A čím víc na tebe myslím, tím víc po tobě toužím. Věř mi, nemohu bez tebe žít!" vykřikla vzrušeně. A tak divoce myšáka políbila, že ho spolkla.
   Potom se mlsně olízla a mňoukla:
   "Nikdy bych nevěřila, co všecko dokáže láska."

   Myšák humanista
   V jednom starém paneláku žila velice krutá kočka. Nejen v noci, ale i ve dne ustavičně chytala myši. Když už toho bylo na myši příliš, svolaly poradu, aby se dohodly, jak s kočkou zúčtovat.
   "Já navrhuju napsat domovníkovi petici, že jeho kočka se nechová humanisticky. Ať ji převychová," řekl moudrý myšák jménem Václav, který nevynechal jedinou manifestaci na podporu vegetariánů.
   "A já doporučuji vyhlásit kočce válku. Vylepíme po celém baráku plakáty, aby věděla, že nestrpíme její terorismus. Bude to boj na život a na smrt. Určitě nad kočkou zvítězíme, protože náš boj je spravedlivý!" zvolal nadšeně další myšák, jménem Miloš.
   Protože nikdo jeho návrh nepodpořil, přihlásil se do diskuse další myšák, jménem Václav druhý, pro změnu téměř holohlavý.
   "Vážené shromáždění," zvolal, "můj názor je, že by se pro myší blaho měl někdo z nás obětovat. A to způsobem, který celý svět nadšeně ocení. Mělo by to být tak," pokračoval, "že někdo z nás vyzve kočku na souboj. A když ta zaútočí přesně podle svých zvyků, jak ji známe, v tu chvíli se jí náš odvážlivec vrhne přímo do krku. Takový čin kočku určitě vyděsí. Do smrti bude litovat své bývalé krutosti a začne s námi konečně spolupracovat," vysvětloval.
   Tento návrh byl přijatý s nadšením.
   I vybrali myši nejudatnějšího z udatných, zapěli bojovou hymnu a hrdina se vypravil ke kočičímu pelíšku, kde zaujal vyzývavý postoj.
   Když kočka ze svého doupěte vylezla, aby se přesvědčila, co se to v jejím rajónu děje, myšák na ni vykřikl, že ji vyzývá na souboj a rozběhl se proti ní.
   Kočka něco takového nečekala. Udiveně proto otevřela tlamičku. A myšák bez meškání hup, skočil jí rovnou mezi zuby.
   Kočku to v první chvíli skutečně tak vyděsilo, že nechala čelisti dokořán. Když se ale myšák neměl k tomu, aby z nich vyskočil, z leknutí se vzpamatovala, stiskla zuby a spokojeně mňoukla:
   "No výborně. Konečně myši pochopily, kde je jim nejlíp."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]