V popoledním nedělním diskusním (?) pořadu televize Prima pan Topolánek do nezvladatelného toku mockrát pronesených (a mockrát vyslechnutých a přečtených) vět, při nichž hlas svého odpůrce (umístěného mimo obrazovku) provázel tu nevěřícím, tu netrpělivým potřásáním hlavou, zařadil větu, které se nejspíš sám lekl, sotva ji pronesl. Něco takového se o sobě neopovážil říci ani tak sebevědomý myslitel, jakým byl Friedrich Nietzsche, a to už je co říct. Prohlásil totiž o sobě, že on je ten, kdo hledá racionální řešení v iracionálním světě. Dále pak už tento svět nijak nevymezil a jeho iracionalitu, coby zkušený metafyzik, blíže nepojmenoval. Svým výrokem zato ale definoval svou vlastní osobu. Prohlásil se něčím na způsob starozákonního »já jsem ten, kdo je«, tvůrcem, který z iracionálních sociálních a levicových mlžin namáhavě vytahuje na světlo racionální pravicovou, kapitalistickou realitu. Takováto realita nemůže být spravedlivá, ani nespravedlivá. Prostě je. Jako ten, kdo ji přivedl na svět. Tuto realitu však na rozdíl od nepojmenovaného iracionálního světa pan Topolánek vzápětí pojmenoval. Označil ji za »střední vrstvu«, té se ale vždycky říkalo buržoazie a kdo k ní patřil, byl buržoa a měšťák.
   Počátek jeho existence vyznačil Marx oddělením abstraktní bytosti zvané občan, citoyen, od bytosti konkrétní, zvané právě buržoa. Občan byl produkt francouzské revoluce a měšťák jejím budoucím popřením.
   Politika v pojetí páně Topolánkově je tvorba (lépe řečeno výroba, což je výraz výstižněji odpovídající duchu doby) měšťáka. Jemu svěřuje osud společnosti. Jako filozof by však měl vědět, že měšťák je bytost nespolehlivá, která se ráda přidá tam, kde jí hrozí menší nebezpečí. Nebo kde víc dostane.
   Pan Topolánek mu toho zatím slíbil spíš málo, nemuselo by to stačit. Racionalita totiž není jeho silnou stránkou, jako je tomu u pana Topolánka, který je racionalita sama.
   Řešení tu však je, a pan Topolánek se o ně také poctivě s diváky televize Prima v závěru pořadu podělil: »Křičím, když je potřeba křičet.«
   Máme se na co těšit. Na nerozumné dětičky totiž někdy křiknout nestačí. A na »střední vrstvy« taky ne.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]