ALEXEJ MIKULÁŠEK
   Jehlan v duši
   (Vladimíru Janovicovi)
   Stojí kamkoli vržen
   a mlčí pětiboký
   Michalův
   andělský kámen

   V mandorle lípy
   v paprsku mléka
   v kápi nezvěstného
   v lupnutí krokví
   tišším než nebozez

   Tušení
   nebo zážeh vědomí?
   Komu aporie svědomí?
   Tvary i klamy, trny i struny
   hrany do stran, strany do hran
   ke svitu Luny
   i sebestředných rán
   Ach, ostrost těch hran

   Stojí kamkoli vržen
   a kdosi omývá stěny
   jehlanů v duši
   zaobluje hrany
   sluncí svitu žen...

   Básníku, přijď!

   JED V RŮŽI je název nového výboru z milostné poezie Vladimíra Janovice, významného českého básníka /.../ narodil se v Praze roku 1935 a po studiích /.../ sbírku vydalo pražské nakladatelství H&H v červnu letošního roku se skvělými ilustracemi Oty Janečka, jehož /.../ "poeta doctus" jest mistr volného verše i vázaných forem, např. alba, balaty, eklogy, jambické tercíny, daktylotrochejského tříverší, rondó /.../ nechybí synestézie, oxymóron, smyslová konkrétnost i významová /.../ stupňování a variování /.../ nota melancholická snad /.../ i sbírka obsahuje vlastní autorský výbor milostné lyriky /.../ od prvotiny, básně Vyznání z roku 1958 učinil /.../ po poslední sbírku Potopený úl, jistě umělecky nejsilnější /.../ evidentní návaznost na tradice hebrejské i křesťanské, antické i renesanční /.../ když doslov napsal Vladimír Křivánek a dobře volenými slovy /.../
   Recenzent popisuje a analyzuje, vypočítává a srovnává, opakuje a cituje, třeba i uznale pokyvuje těžkou hlavou, jenže v těch větách, a to nechtějí být frází, je živé poezii tuze těžko. K čemu popisovat zjevné, učesávat nečesané, vecpat se pod výstřih básně, ozvláštňovat zvláštní a vrážet klíny pochyb do rozevírajících se dveří, když jiné se právě natrvalo zavírají? Bude kritika jen důstojně pokulhávat za básní, hledajíc, kde jí nechal tesař díru - pardón, tvůrce prostor - k popisu, analýze, výčtu, srovnání, opakování a citacím? Co činí báseň básní, to proteče mezi slovy.
   Má kritika rezignovat? Musí zůstat jen produkcí kultivovaně napsaných nebo učeně se tvářících textů, v tom nejlepším případě? Ani jedno ani druhé. Jeden žánr se pohybuje mezi Skyllou učenosti a Charybdou povrchnosti, a tím je esej. Pokud jej nesvede Siréna poetické invence a pýchy kamsi na scestí, kdy text neosvětluje, ale zahaluje do mlhy a sám chce zaujmout jeho místo, může se stát branou bran. Branou do jiného světa, skutečnějšího, než konstruuje empirie zážitku a rozmysl studie. Zvláště to platí pro esej šaldovský, jenž je mužského i ženského rodu, někdy dokonce současně.
   Co nám báseň dává? Samu sebe, vždy a především samu sebe, a nikdy víc. Co chce být navíc, odpadá dříve nebo později do nebytí, nebo jako bujný planý výhon zahubí vše úrodné. Být básní znamená být především metaforou, alfou a omegou poetického dění. Metaforou rozcuchanou i graciézní, horečnatou i ledovou, voňavou jako čerstvá pryskyřice i páchnoucí jako ďáblův zadek, přitakávající pravdě kostí i snům živých, metaforou medově zbarvenou i rozpíjející se v ranní mlze. Okouzlení smyslů, ale nic k předestření, nic hotového, "vyloženého" na tabuli! Už Verlaine věděl, že báseň musí mít tajemství, a dědicové moderny, hlavně dvojlomného symbolismu jakéhokoli data narození, to znají též. Proto tolik "míst neurčitosti", proto tolik váhání s určením významů, rozvětvených i zakořeněných v krajině slov, ne však prázdných. Ozubená kolečka slov lze rozkládat a zase skládat, těšit se z mechanického pohybu a přenosu sil, ale báseň z toho neuděláte.
   Tak třeba k metafoře...V básni Abyssus abyssum invocat (Propast vyvolává propast) čteme: "a klínopis tvého klína / stává se nečitelný". Co je tu jen mile poetické, co básnivé, a co skutečně básnické, mistrovské? Transliterace, aliterace, vnitřní rým? "aklín - klína" / "ist - stá" / "nas - vás" / "tvé - táv" / "lína - elný" ... Asi nikoli náhodou jsou volena tato, ne jiná slova. Eufonické cítění autorovi jistě nechybí, ale i básník menšího formátu by dokázal (fonetickou invencí, rozumem kombinovaným s hudebním nadáním) najít jiné tvary a obliny hlásek a slabik slov, a možná i plnější, ladnější, snubnější. Jde tu o význam, propojení slova s konkrétní představou, o "čitelnost" reality, představy přeměněné v text, reality tvořené znaky, svého druhu klínovým písmem, klínopisem. Ale ani to by ještě nestačilo, text básnivý se ještě nestane básnickým, nebýt onoho tajemství, Němci nazývaného "ewiges Weibchen", tajemství ženského těla, a lůna připomínajícího (jen domněle rozluštěné) klínové písmo. Nebo tajemství oné "nečitelnosti" v očích starých mužů? To básnické tkví v náznaku víceznačnosti a vícevýznamovosti, ale též v oné jemně matoucí neurčitosti, znejistění, v nenadálém posunu smyslu, pootočení optiky. Kupř. v básni podstatně starší, nazvané Malá poetika, jež nese datum 17. února 1963, den strávený s pozemsky božskou Noémi pointuje namísto očekávaného "odejdi", "odstup", či prostě "ne" jakoby paradoxní "už"... Tedy "přijď", "očekáváme tě", už jsme připraveni i na tvůj příchod, smrti. A nejde o paradox pro paradox, "aby se kdosi divil", vždyť Noémi může být stejně žena jako - poetika, "noéma", ona myšlenka, nápad rodící báseň - anděla. I báseň je ženského rodu, i smrti v básni můžeme říci - vstup, jsme připraveni. Možná vědomá dvojvazebnost, možná se rozevírá vějíř dalších interpretací, neboť dívky-básně a s nimi i básnící snídají ne volské, ale "boží oko" a k cíli spějí významovou zkratkou (ne fragmentem)... A právě zde, teprve zde začíná dění básně, jiným textem nezachytitelné.
   Kráčíme alejí snů a meditací, tedy krajinou Vladimíra Janovice, a sklízíme žeň, připravenou pro všechny, kdo nemají uši ohlušené a oči zaslepené. Krajinu tu nekřižují pyšné ohňostroje, neslyšíme skřehotání žab a řev spálených úst, žádný hlupec se bojovně nepitvoří a neprodává své přirození, slova nezvýznamňují jen velká písmena, třeba "PraVd a LásEk" vrážených tesařskou sekerou do vyprázdněných hlav, moč se neroztéká podél silnice, aby se stala věnným emblémem veršotepců. Ani nedobrotivý Bůh nesesílá kletby na "bezvěrce"; noční nůše je odložena do sklepení, kam patří. Přesto cosi vane všemi směry. Duch? Dech básně? Horský vzduch?
   Tedy ještě jednou: mnohé z antického dědictví, o trochu méně gotického vzmachu a renesančního zvídavého ducha, spiritualita nejen z baroka, něco latentně romantického, cosi ze secese, malounko dekadentního morfia, velmi mnoho ztajení symbolismu, zato nic postmoderního. Ryby slov se vynoří nad hladinu, aby se v tichosti vnořily pod pavučinu snů. Secesní obrázek? Ale nikoliv: chceš-li je ulovit na třpytku, raději se o to nepokoušej... Nebestiše tu hrají "vodní varhany / s korálem na čele" svou hudbu medových vzlyků. Barokní hudba? Slyšte nejtenčí echo "z varhan ráje", které mohou znít i ve vás. Stačí mít nebesklíč ke dveřím básně, co není koketa - má smůlu, kdo očekává smysl dokořán otevřený a všem přístupný. Ale varuji i milovníka avantgard a chrličů metafor. Někdy kráčíme krajinou šifer, náznaků a podobenství, jejichž půvab ocení každý, kdo je vyloupne z konkrétnosti, z doslovnosti slov a plastičnosti metafor. Po nebi krouží osamělé káně; kdysi snad zavěšené i nad naším ložem. Sedíme pod rozkvetlou, medově vonící lípou, snídáme jantary vůní a za bzukotu včel nám slétnuvší motýl listu připomene dívčí nevinnost. Někde vzlíná rumělka a okr, někde stříbro lun a hvězd, jinde běl mléka i mrazem zarostlých okenních tabulek; mráz brousí hrany událostí. Asociace, zkratka nás přenese ze Strahova na Quirinal, od Golema k Endymionovi, z Vyhnanství k Domovu. Vzpomínky ožívají a odplouvají, básník je "un poco triste", jako nezvěstný z první světové války, jenž obchází Křečovice. Div střídá údiv, závrať myšlenku, dialog přehluší "květiny", co "voněly hlasitěji". V stříbřitém svitu Luny je dost místa pro "kopýtka drsné něhy", pro "jed v růži". Tehdy i dnes, tam i zde.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]