To bylo kolem roku 1948. Chodil jsem tenkrát do »gymplu«. Jakožto zažraný motorista jsem chodíval o prázdninách na placenou brigádu do traktorových stanic. Byl jsem pravě v dílně, když »přilítl« vedoucí stanice a nadával: »Co si to ty blbci nahoře zase vymysleli: žně na krku a voni chtěj' vyzkoušet, jak se traktory vosvědčej při dopravě vojenský munice.«
   Tož, co mohl dělat? Poslat jim toho nejnezkušenějšího traktoristu (to jest mne) s traktorem (Škoda 30) v nejhorším stavu. (Škodovka určená pro generálku). »A teď s tím jeď do Mimoně!« (vojenské středisko v severních Čechách.)
   Ach, lidičky, neumíte si představit to mé nadšení: Mladý kluk s traktorem a přívěsem má jet fůry kilometrů. Sám a sám. (Normálně jsem seděl na sedačce samovazu, a když byl traktorista hodný nebo unavený, tak mě nechal řídit.)
   V Mimoni nás traktoristy (též z ostatních traktorových stanic) přivítali důstojníci a ptali se (po vojensku) každého z nás: »Kde jste sloužil a jakou máte vojenskou hodnost?«
   Když na mě přišla řada, řekl jsem: »Na vojně jsem nesloužil a vojenskou hodnost nemám, jsem brigádník.«
   A co teď? Babo raď! Asi se jim mihlo v hlavě: »Máme ho zase poslat zpět? Ne, to by bylo hloupé!«
   Tak mi dali starý vojenský mundúr bez frček a s tím pojedu. To bylo pro mě dobrodružství. S tlumenými světly (s částečně přelepenými skly) jsme jeli v noci na západ (V zástupu? Ne, my jsme přece JELI). Spalo se po vojensku: na valnících, zachumláni do plášťů.
   Vzpomínka: Kdykoliv jsme zastavili, musel jsem buď nechat motor »blafat«, nebo traktor (bez valníku) postavit směrem z kopce. Jinak bych ho nenastartoval.
   A tak jsem traktor postavil (večer) na vrchu jedné cesty. Ráno jsem ho mohl bez potíží z kopce nastartovat. A pak opět vzhůru. Ovšem nezkušený řidič (jako já) si vybral dráhu nikoliv po cestě zpět, ale rovnou vzhůru.
   Na jedničku to šlo. Shora na mě hleděli zkušení řidiči a pak mi nahoře říkali: »Tak jsme koukali, kdy se na tebe ta Škodovka převrhne! Nepřevrhla!« (Jinak bych vám to nemohl vyprávět!)
   Tak jsme dojeli do blízkosti Karlových Varů. Tam bylo moc řečí, oficíři nás chválili a ROZCHOD.
   A zase sám a sám. A když už jsem tady, musím si prohlédnout Karlovy Vary.
   I zajel jsem do blízkosti promenády, nezapomněl zaparkovat směrem z kopce v jedné z postranních uliček. A pak jsem se procházel v zamaštěných špinavých montérkách po promenádě, ochutnal karlovarskou vodu (brr, ošklivá) a jal se hledat uličku s »mým« traktorem. Uličku ne a ne najít. Hrome, copak se tady kradou traktory (i s přívěsy)? Sláva! Našel jsem uličku a (hlavně) Škodovku i přívěs!
   A pak hurá do Prahy.
   A to je konec dnešního vyprávění o nevojákovi!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]