Otočit klíčem v zámku a jít. Nashledanou! Sbohem! Tak ahoj, uvidíme se večer! Jdem ven jen na skok! Klika naposled vrzla. A na zahradě v Radějovicích se zachvěly jabloně. Podivně - jako by se choulily květy do sebe jak do zimníku, přestože bylo jaro 1942. Moje maminka už pak nikdy svého dědu, babičku, tetu Adélu a strýce Josefa neviděla. Já si je představuji. Jaký měli hlas, chůzi, co měli rádi a neradi? Představy tančí po parketách mého života. Tančí spolu s touhou uvidět černovlasou Adélu nejen ve snu. Představy tančí a hudbu k tomu tanci skládá beznaděj za pianinem zn. Hlucháň, na které jako dítě cvičila maminka - po celou válku při otevřených oknech místo Wagnera hrála Smetanu a od Dvořáka skladbičku Dědeček tančí s babičkou... Tak trochu jako zlatokop, tak trochu jako ten, kdo věří, že se setká se svými blízkými a amputovaná končetina rodiny zahýbe malíčky i palci aspoň na papíře, otevřela jsem knihu vzpomínek Jany Renéé Friseové PEVNOST MÉHO MLÁDÍ, kterou vydalo nakladatelství Jaroslava Poberová. "Kdo kdy může vysvětlit, jak se mohlo stát, že jsme před třemi dny zamkli dveře za svou člověčí minulostí a odevzdali od ní klíč? Že jsme zamkli za rozházeným košíkem se šitím, za alby se zažloutlými fotografiemi prababiček a pratet v krajkách u papírových palem, za mokrým perem, jímž jsem psala poslední řádky do deníku, za důvěrně blízkou vůní naší kuchyně?", píše autorka na jedné stránce a na druhé čtu: "V té chvíli byla samota mé půdy dobrá. Dveře bylo možné zavřít zevnitř závorou. Právě ta možnost zavřít se zevnitř zvyšovala ve vězeňském městě pocit jedinečnosti a přepychu. A navíc - nikdo mě neměl v evidenci, ztratila jsem se."
   Ano, i v Terezíně, v ghettu nacpaném k prasknutí, ve světě tří slamníků a deseti spících, ve městě pohledů nováčků a kár plných odcházejících bylo možné ztratit se na půdě a snít. A psát básně. "15 postelí. 15 tabulek s jménem,15 lidí s žádným rodokmenem, 15 těl, jež zmučena jsou léky, postele, přes něž jdou krve věky, 15 těl, jež tady chtějí žít, 30 očí hledajících klid." Tohle nenapsala autorka vzpomínek, ale někdo, kdosi... Veškeré údaje chybí, L 410, čtu místo jména básníka na konci básničky. A já jsem zase nenašla ani zmínku o svých blízkých, o Adéle, Josefovi, o jejich rodičích i kamarádech, kteří se možná s autorkou knihy potkávali. Zas ani zrnko! Zmizeli s transportem "neznámo kam", splynuli s davem, který se valil a stále valí Terezínem jako řeka a my - pravnuci a pravnučky - neúnavně přibíháme k jejím břehům.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]