Před devadesáti lety se odehrálo jedno z nejslavnějších bojových vystoupení ozbrojených bojovníků českého národa u Zborova; však se tomu také i v českém tisku věnovala velká pozornost. Psalo se, že tam zavítal poprvé od roku 1990 předseda vlády Mirek Topolánek a ministryně obrany Vlasta Parkánová. I k jejich poctě zazněly na zborovském pietním pohřebišti salvy ukrajinské čestné vojenské roty a pravoslavný pop požehnal obětem.
   Někdejší legionářští bráškové se nedožili, potomci však ano. Nic není ještě zapomenuto.
   Kdo doma cokoliv schraňuje - vyznamenání, pamětní obrazy v lipových rámech, vojenské stužky, fotografie, rozsáhlou legionářskou literaturu - jako například čtyři svazky "Za svobodu", Fibichovy Povstalce, Koptovu Třetí rotu, Zemanova Plukovníka Švece, dílo Medkovo i Vlasákovo, konečně i Haškovo a Kratochvílovo, sborníky legionářských malířů, sochařů i herců, ví, jakou mají dobové relikvie pro nejbližší příbuzné hodnotu.
   Stejně jako si každý z nás dodneška uvědomuje, jak strastiplná byla cesta československých legií na Rusi transsibiřskou magistrálou do rodné vlasti přes Permsk, Čeljabinsk a Vladivostok.
   Stateční českoslovenští legionáři podstoupili urputné boje, mnozí položili v boji za vlast své životy nebo v něm byli zraněni, vždy ve střetu s těmi, kdo v danou chvíli jejich válečné anabáze ovládali území široširé ruské země. Občas to byly neorganizované armády, občas ozbrojené bandy uralských zlatokopů, vedené atamany a samozvanými vládci. Byla to však i nově vzniklá bolševická armáda, jejíž velitelský sbor tvořili hlavně někdejší carští důstojníci. Jednou to byli bolševici, podruhé stoupenci generála Kolčaka, potřetí povstalci v uniformách carské armády bez jakékoliv odpovědnosti a kázně.
   Čert aby se v tom vyznal, hořekovali často bráškové, nebo si své poznatky zapisovali do svých vojenských deníků. A nejednou se na trnité cestě bouřili ve vlastních řadách, dezorientovaní a utrmáceni proměnlivými rozkazy a nařízeními svých velitelů.
   Jak by se asi teď po devadesáti letech mužní bráškové tvářili, kdyby na vlastní uši slyšeli politické báchorky, jak po vítězné bitvě u nyní ukrajinského Zborova svedli obrovské tažení pouze proti rudým bolševikům, kteří jedli bezprizorné děti.
   Do hlavy se mi vtírají slova jednoho z pamětníků těch dávných vojenských událostí. Ty ani tenkrát nepostrádaly nesmírnou statečnost, ale i zbabělost a zradu.
   I pro ně napořád platí osvědčená vojenská zásada o trojí pravdě: pravdy jako takové, dále pravdy svaté a také té, která zní lidskému uchu trochu nelibě, ale kterou se bojovníci ani později netajili - té nejhorší, říkali ji nahlas vulgárně a otrle: hovno pravda.
   I ta teď zazněla, v okamžicích, kdy hrdinný a legendární Zborov a statečnost legionářských brášků nejvyšší čeští politici uměle spojovali s americkým radarem a s raketami, s českými profesionálními vojenskými misemi v Afghánistánu, v Iráku a Kosovu a hledali a nalézali souvztažnost mezi vším a mezi každým na tomhle světě.
   Svatá boží prostoto, cožpak budeme věřit zase úplně všemu, co nám kdo a odkudkoliv nakuká, ať je již v civilu, nebo ve slušivé vojenské uniformě?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]