Nakladatelství Dauphin vydalo publikaci DEVLA, DEVLA. Někdo patrně dostal nápad přispět k řešení bruselského tlaku na otázky rovnoprávnosti a národnostních menšin v České republice, na níž je vymáhán zákon z našeho hlediska dosti zbytečný, jednotlivé problémy ošetřuje české zákonodárství v jiných zákonech. Že pouze ošetřuje a ne vždy aplikuje, to je jiná. Kde chybějí vůle a peníze...
   Otázka rovnoprávnosti ovšem vyvstává v řadě směrů. Vezměme navrhované řešení "církevní otázky". Jaká je to rovnoprávnost, podle níž by byly finančně zatíženy celé generace, z nichž větší část nikdy v životě neměla s církvemi nic společného a nechce s nimi mít jakoukoli vazbu ani v budoucnosti! Není tedy na tapetě dneška pouze otázka národnostních menšin, v níž se potácíme od nejhrubší čunkovštiny k nenápadnému (ač možná upřímně míněnému) nadbíhání. Stojí za úvahu, zda jím není i zmíněná kniha DEVLA, DEVLA. Podtitul "básně a povídky o Romech" ohraničuje prostor, v němž se jednotlivé příspěvky pohybují. Literatura ovšem nemůže ovlivňovat sociální otázky, zcela nicotný vliv má na rozhodování politické. Stará pravda, že dítě nezlobí, dokud si hraje, kterou lze na romský problém aplikovat, je tvrdošíjně přehlížena. Nepochybně z neschopnosti aplikovat staré pravdy na současnou politickou a sociální praxi.
   Ale vraťme se ke knize jako takové. V literárním zápisníku A 2 kulturního týdeníku (13/2008) se do knihy s bohorovnou sarkastickou ironií opřel Petr A. Bílek. Jeho přístup nelze plně akceptovat, třebaže nevyrovnaná kvalita ční z knihy jako sláma z děravých bot. Za povšimnutí stojí především propastný rozdíl mezi poezií a prózou, která vítězí na celém kole. Nad poezií čtenář nutně zauvažuje jako nad otázkou, zda byla dříve slepice nebo vejce. Zda jde o poezii nebo sekanou uhnětenou z rozcupované prózy a absence chtěného, ale nepříliš zdařilého opěvování slunečního svitu a měsíční záře, možná okořeněné tradicemi, které už nikomu příliš neříkají a k nimž se nikdo nehodlá vrátit.
   Nesuďme však příliš přísným metrem, nevíme, zda bylo z čeho vybírat, když už ta nutnost nastala. Ale i na poloprázdném dvorku lze najít nějaké to zrnko. Především zaujme povídka Jana Cimického, jejíž platnost přesahuje xenofobní pojetí obsahu, k tragickým koncům může vést zášť vůči kteréhokoli skupině občanů a v té vizi je síla Cimického vyprávění. Také povídka Marcelly Marboe nepostrádá zdravé jádro a za přečtení stojí i rozsahem nevelká próza Antonína Bajaji.
   Poněkud zbytečné a vůči mnohým přispěvatelům degradující a diskriminující se jeví bibliografické údaje. U sborníků je vždy zásadním problémem otázka nastavení laťky. Těžko očekávat, že vzejde kvalitní soutěž tam, kde soupeří olympionik s průměrným profesionálem, případně průměrný profesionál s amatérem, jemuž se dostává snahy, nikoli tréninku, a příliš toho neví ani o teorii. Literatura ovšem není lehká atletika, určovat pořadí a kvalitu je vždy ošidné.
   Ptejme se tedy jinak. Pro koho byla kniha vydána? Pro Romy, aby se seznámili se svým životem a vzali si ponaučení? Obávám se, že by knihu spíš šmahem odsoudili, ne vždy je ukazuje v nejlepším světle. Tím nemůže naplnit ani vlastní poslání - vytvořit součást hráze proti neoprávněné nebo příliš tvrdé bruselské kritice.
   Možná by bylo účelnější začít konkrétně uvažovat o tom, že dítě, které si hraje, nezlobí. Nebo dítě, které si čte. Pochybuji, že značně nákladná kniha DEVLA, DEVLA najde větší počet čtenářů. Od jejího vydání již proteklo v řekách trochu vody, ale v Krajské knihovně Vysočiny, kterou navštěvuji, jsem zatím jediným jejím čtenářem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]