Jestliže chceme, aby tu za dalších třináct let existovala ještě vůbec nějaká česká literatura, bude nezbytné především opustit metody, skrze něž se česká literatura posledních třináct let prodírala na světlo boží. Tyto metody byly od počátku vadné a vedly k totálnímu útlumu literárního života v Čechách.
   Třináct let tu sice vycházely knížky zhruba v počtu jedna nová původní práce týdně, avšak čtenářská veřejnost je přijímala se stále většími rozpaky. Ty knížky se totiž špatně prodávaly, nečetly se. Záhy se ustálilo pravidlo, že náklad 2000 výtisků je O.K., nakladateli se alespoň uhradí výrobní náklady, ne ovšem honorář pro autora.
   Některé knížky byly podepřeny tzv. granty, které udělovala zvláštní ministerská komise speciálně vybraným autorům na základě mimoliterárních kritérií. Tato služba literatuře se posléze ukázala jako služba medvědí. Čtenáři si rychle zvykli na to, že to, co vychází a co bylo možná dříve zakázané, je zoufale nezajímavé. Ukázalo se už asi po sto padesáté prvé, že politické postoje autorovy nejsou zárukou umělecké kvality jeho díla. A co horšího: Veřejnost dospěla k logickému závěru, že zakázaní undergroundově petlicoví autoři jsou více méně grafomané a přestala jevit zájem nejen o jejich výtvory, ale o českou původní literární tvorbu vůbec.
   A tak dnes v každém knihkupectví od Aše po Valašské Klobúky leží na pultech i vedle pultů stovky exemplářů knih doporučených košer autorů, zatímco knížky autorů médii nevnucovaných shání čtenář po celé republice marně. Původní představa knihkupců, že manko po léta navyšované státem ošetřenými ležáky jim hravě nahradí různé Pilcherové, Steelové či Simmel, se ukázala býti mylná. I překladové podliteratury vydá nakladatelství Ivo Železný, specializované na literární škvár, sotva tři tisíce kusů. Pět tisíc kusů tohoto zboží je dneska už považováno za bestseller.
   Nelze se proto divit, že za těchto krajně nepříznivých okolností musel nastat katastrofální úpadek původní české literární tvorby. Za třináct let se v Čechách neobjevil žádný nový Drda, Otčenášek, Ptáčník či Glazarová, mám-li jmenovat jen některé z autorů, kteří po válce tvořili fenomén Česká národní literatura.

   Čtěte nové romány, které dnes vycházejí v počtu jeden až dva kusy měsíčně, a přitom se neubráníte pocitu, že někde tu muselo dojít ke zkratu. Některým autorům jistě nelze upřít jisté stylistické vlohy, mnozí dokonce vykazují druhotné znaky literárního nadání, leč během četby trvale narážíte, abych tak řekl, na základní školní neznalost.
   Román je specifický literární žánr a rozhodně to není fejeton tažený jako závin do neúnosna. Dneska vám autor klidně nechá své figurky projít 345ti stránkami, aby mu na poslední stránce z jeho románu vystoupily stejné, jako tam vešly. Vše, co se jim na 345ti stránkách přihodilo, s nimi neudělalo absolutně nic. Vnější či vnitřní vlivy včetně pnutí duševních s nimi nehnuly. Ti lidé chodí na 345ti stránkách sem a tam, hlavně tedy jezdí v autech, něco si přitom vykládají, s každým souloží, někoho zavraždí, někoho okradou, aby se večer odebrali na kutě, nejlépe opět s prostitutkou. Tady nutno podotknout, že každý sudý současný román poslouží též jako vhodný doplněk sexuální výchovy, což nutně ocení škola i dům.
   Ovšem daleko nejoblíbenější a tudíž i nejvydávanější je druhý druh současného románu: Tetička Emilly spálí švestkový koláč. Když poté s koláčem schází tetička po schodech, škobrtne, letí tváří za koláčem a v jídelně se rozplácne jak žába.
   Řeknete veselý příběh ze života, který by vlastně ani žádného spisovatele nepotřeboval; stačí rychlík Praha-Kysak-Košice a jedna šíleně upovídaná pasažérka. Neboť spisovatel, kdyby tu byl, nejspíš by si všiml, že zatímco tetička Emilly letí tváří za koláčem, v témže okamžiku čeká za dveřmi po celé republice půl miliónu lidí na práci, další milión nemá kde bydlet a čtyři pětiny národa berou za svou poctivou práci mzdu reálně pětkrát nižší než lidi v jednotné Evropě.
   Spisovatel, kterému je tohle putna, má dneska v literatuře zelenou.
   Nakladatelé, distributoři, knihkupci - a ještě někdo - si prostě nepřejí, aby se jim nosily rukopisy románů, v nichž dostává slovo kdejaký remcal, milovník starých pořádků, který si neumí vážit toho, že dneska můžeme všichni bez víza a třeba hned zítra letět na Maltu. Státoprávní rozhlas a televize a německé deníky, týdeníky a měsíčníky jsou plné šťastných, rozesmátých lidí, kteří se právě vrátili z Las Vegas, a z titulních stránek všech magazínů se na vás kření gymnazistky, kterým pan fotoreportér sebral sukni. To je náš svět: Všichni musíme vypadat tak, jako bychom se právě vrátili z Las Vegas a všichni ve stejných plavkách! Ti, kdož jsou jiní, nebudou ani na obrazovkách, ani v magazínech.
   Literatura, namísto aby byla nepodplatným svědkem své doby, se proměnila za těch třináct let v trojopici, která neuvidí-neuslyší-nepromluví. Podle státem ošetřené literatury je tady všechno v pohodě, všichni jsou za vodou, nic netřeba měnit, hlavně se musíme všichni dobře bavit, ať už otevřeme rozhlas, televizi či knížku. HAHAHAHA je hlavní heslo doby. Až smích dojde, promptně ho dodá televize ze sit-konzerv.
   Komu se to smějí? Sami sobě se smějí, pane Gogole.

   Tahle rozchechtaná literatura neví nic o bezdomovcích, o lidech bez práce a bez střechy nad hlavou, o lidech bez reálné perspektivy. Ti spisovatelé, kteří něco tuší, o tom zaručeně nenapíšou ani jedno svobodné slovo. Mají strach. Přišli by o svou pracně získanou sametovou imič. Když budou potichu, nenápadní a usměvaví, možná i na ně nakonec zbyde nějaká ta podpora, sponzorský dar či grant. Proto všichni spisovatelé, kteří se po třináct předchozích let producírovali v televizi a v rozhlase, tak vroucně milovali Václava Havla. Koho ovšem budou milovat teď, toť učiněná záhada. Pana doktora Motejla? To snad ani nejde.
   I pánbůh se někdy šeredně zmýlí a přidělí talent nesprávným lidem. Spisovatelé, kteří nevědí, že i oni jsou zodpovědni za stav společnosti, v níž žijí, by se měli věnovat spíše práci v reklamě, anebo - pokud včas odevzdali legitimaci - na nějakém velvyslanectví. I tam se dá, jak víme, psát.
   Tahle virtuální hra na literaturu se možná dala s přimhouřením obou očí tolerovat rok dva tři po »sametové revoluci«. Třináct let »post« je snad trochu příliš. Státní orgány prý již přestaly být ochotny platit to dál z peněz daňových poplatníků. Umělecké organizace již uslyšely trávu růst a budou se scházet, aby vydávaly hlasité protesty. Budou se zase psát rezoluce o pěti tisících slovech, možná nás všechny televizně svolají na Václavák, abychom pod koněm svorně hájili svobodu slova, které si mnozí věru moc neužili. Tihle permanentní funkcionáři stále ne a ne pochopit, že »svoboda« jen pro některé je svoboda k ničemu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]