Už když jsem se dočetl v novinách, které si pletou kulturou s popkulturou a o kulturu bez pop téměř nezavadí, že pánové Jan Balabán a Ivan Motýl společně sepsali hru Bezruč?! a že bude slavná „světová“ premiéra co nevidět, těšil jsem se na zážitek zajisté nevšední. Vždyť Ivan Motýl, za normalizace (kdy studoval na vysoké škole češtinu a dějepis) nedoceněný tak velice, že jeho nelegální akce nevzbudily zájem ani tajné policie, v devadesátých letech se pokusil upoutat na sebe pozornost časopisem vyzývavě nazvaným Modrý květ. Jak se srozumitelněji distancovat od autora Červeného květu, od Slezských písní, od bezručovské tradice na Ostravsku, kde vycházel časopis Červený květ? Jak lépe vyjádřit, že se s Bezručovým odkazem konečně musí něco udělat?
    Za dvacet let se ovšem přebarvit Bezruče a jeho frygickou čapku na modro nikomu nepodařilo, ač se to zkoušelo z různých stran. Nepodařilo se téměř nikomu namluvit, že Vladimír Vašek je vlastně sprostý zloděj, který vykradl pozůstalost svého nebohého přítele, pár let počkal, jeho geniální verše přepsal svým úhledným písmem a vydával je za vlastní. Nepodařilo se ani přesvědčit národ, že sociální básně už nikomu nic nemohou říci a že může žít jen jeho lyrika milostná. Ale kdo se rozhodl přepsat české literární dějiny na modro, ten se jen tak nevzdá. A poučen příliš přímočarými pokusy o vymazání Petra Bezruče z paměti čtenářů, jichž z jeho hlediska naštěstí ubývá, dal se do práce sofistikovanější. Namáhavější. Jaká se ve dvou lépe táhne.
   A tak vznikla hra, jakou mohou s klidným svědomím hájit i naivní ctitelé PB, diváci a čtenáři hry, vždyť v ní není ani slovo proti Slezským písním, naopak, hra Bezruče hájí proti osočovatelům Vladimíra Vaška z literární loupeže, dokonce trpce lituje, že po Slezských písních už nepozvedal svůj buřičský hlas, ale mohou se z ní upřímně radovat i ti, kdo toho, kdo „psal proti nám“ (řečeno s postavou z Cimrmana), rádi ve skutečnosti mít nemohou, ale nepřiznají to, byl to zkrátka básník, a to je skoro totéž co blázen, koneckonců neškodný snílek. Hra totiž ukazuje, že velký básník Bezruč byl jako člověk vlastně ubohý slaboch. A slabých se netřeba bát, copak to neřekl přesně název soutěže pro dnešek příznačné? Nejslabší, máte padáka!
   A tak pánové Balabán a Motýl básníka rozpůlili, a co udělala lepší polovina, druhá zpochybňuje. Podezření proti Bezručovi sice hra vyvrací, ale dělá to způsobem, že pachuť, stín, pochybnost zůstává. Autoři (a to se jeden jmenuje Motýl) jdou až tak daleko, že zcela pomíjejí Stužkonosku modrou, jen aby mohli naznačovat, že básník si už za první republiky jenom hověl na výsluní slávy. Nestydí se trojhlasně vyčítavě volat „Bezručův hlas“, protože se za Protektorátu objevil ve stejnojmenném sborníku ostatně ojedinělý pokus vydávat Bezruče za antisemitu, proti čemuž neměl básník ani nejmenší možnost se jakkoli bránit. A vůbec básníka představují jako vyžírku, až do smrti tyjícího ze své proslulosti, k níž přišel vlastně proti své vůli.
   Štika na modro je mimořádně dobrá večeře. Básník na modro je nesmysl. Jak se dá zkazit i nejlepší pokrm, připravený z nejkvalitnějších surovin? Stačí, aby se od třeba nejlepších jater neoddělil a nezahodil nepatrný váček žluči – a nedá se to už jíst. A váčků žluči přidali pánové Balabán a Motýl do své hry dost. Pod poťouchlou, perfidní záminkou „vyváženosti“ kladů a záporů. V touze znechutit Bezruče.
   Pár režimních kritiků to uvítá a pár za všech režimů snaživých učitelek jistě naletí. Ale úhrnem vzato je i pokus takto zrelativizovat básníka směšný a marný.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]