Už dávno pozoruju, že zvířata mají svou vlastní moudrost, daleko starší a spolehlivější lidské. Zvíře se chová odjakživa stejně, pokud není zkaženo člověkem. Nepopírá holocaust, ani humánně nebombarduje. Neomezuje svobodu jiných pro puntíkovaný kožich ani jinosměrné stříhání ušima.
Vyrostl jsem na moravském venkově mezi zvířaty. Podle podivných názorů mé ženy Jarmily je to na mně dodnes vidět. Zvláště když při utírání nádobí kapu po zemi. Na druhé straně mi nijak nebrání v příchylnosti ke zvířatům. Naše psy máme rádi oba, a obráceně.
Chápu, že není možno zaujmout masově procítěný zřetel k tisícihlavému stádu krav. Ale kromě krutosti z tuposti a pohodlnosti nevidím žádný důvod k týrání zvířat hluboko do masa zarostlými řetězy. Před Listopadem o tom odvážně psal jakýsi tehdy neznámý Kubát. Když se potom stal ministrem zemědělství, nic moc se v té věci nestalo. Slušné jednání se zvířaty zůstává věcí obětavých organizací bez pravomocí a marně přecitlivělých básnířek. Ze zákona je zvíře věc. Věc nemá srdce a necítí bolest.
Od vynálezu střelného prachu je v naší mluvě úsloví zastřelit někoho jako psa. Rozumí se bezcitně, bez slitování. V jiném příměru se pes vyskytuje jako zpráskaný a v důsledku týrání poslušný. Člověkem na samém morálním dně pohrdá i pes odmítnutím kůrky. Po kom pes neštěkne, už není. Být na někoho jako na psa, je souznačné s hrubostí.
Někdy ve čtrnáctém století vzniklo v Evropě kulturní hnutí, zdůrazňující úctu k člověku. Ta nepramenila odjinud než z jeho chování. Je docela možné, že všechno trápení světa, všechen pláč a skřípění chrupů ze všech možných apokalyps, které si člověk přivodil vlastním přičiněním, a všechna zloba a nenávist a závist a zášť mezi lidmi má své kořeny u stádečka ovcí, které nechal pastýř uhynout na slunci, a pokračuje pejskem usmýkaným za autem.
Až zase jednou narušíme na oltářním stole trhu nějaký potravní řetězec, nemusí nás v totální ztrátě rozumu předběhnout stračena nebo jiný savec. Už jsme si to několikrát vyzkoušeli nanečisto a máme k tomu blíž než kterýkoliv z našich souputníků.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |