... Pokračoval jsem zmrzlýma ulicema dál směrem k centru a uvažoval, že někomu zavolám. Třeba Barešovi, jestli někde nechlastá, napadl mě taky Charlie. Pak jsem v seznamu mobilu narazil na S a Sabinu. Na chvíli mě příjemně proteplila představa hezké holky se špinavýma blond vlasy v nějaké vyhřáté čajovně nebo kavárně. Najednou jsem si řekl, že s ní musím ještě někam zajít. Třeba jenom jako kámoš - nedávno mě pěkně vyfakovala, když jsem myslel na to druhý - a začal jsem na ni dost myslet. Viděl jsem ji zase v těch barvách v jakých jsem chtěl. Idealizoval jsem si ji jako většinu lidí a věcí v mým životě. Na okamžik jsem pocítil ten sladkej pocit, když se věci začaly blížit ideálům. Ale měl jsem pořád na paměti, že tenhle svět se idejím jenom blíží a ideální není. Přesto jsem se chvíli tím pohledem přes růžový brýle nechal unášet. Cítil jsem se opravdu dobře. Vnímal jsem takovej pevnej základ, to že stojím nohama pevně na zemi, že mě nemůže hned tak nic rozházet. Všechny pocity, emoce a nálady mě sice ovlivňovaly, ale nemohly si se mnou pohrát a ovládnout mě. Byl jsem stabilní - vyrovnanej a klidnej. Mohl jsem vypít půl flašky vodky a pak zažít ty nejhnusnější vystřízlivění z těch nejkrásnějších snů, mohl jsem se potkat kolikrát bych chtěl s tou hnusnou šedivou a ohyzdnou realitou, tolikrát spadnout z nebe na zem a do pekla a ustál bych to. Aspoň jsem měl takovej pocit. Nacházel jsem v reálným pohledu na věc řád. Věděl jsem, že svět není takovej, jakej je v mých snech, že holky nejsou tak sladký, věrný a romantický, že kámoši nejsou tak dobří jako v tom hezkým snu o životě, kterej jsem tak často sníval, ale nevadilo mi to. Protože jsem tady byl já. Já a tohle zmrzlý město. Já a můj život, coby cesta, kterou ještě půjdu pár desítek let. Nic nezměním na tom, co při té cestě potkám, ale vím, že jí půjdu. Jinými slovy, nějak mě uklidňoval pocit, že sice nic změnit nemůžu a nezměním, ale nějak si uvědomuju, že žiju. Že se teď trmácím po chodníku v tomhle městě, v téhle zemi ležící ve střední Evropě, v téhle části zeměkoule, zrovna v Sluneční soustavě, v tomhle vesmíru. Ten pocit, že člověk je stéblo trávy ve vichru, pocit toho, že se nějak prostě protluče, to, že je součástí nějaké velké hry tam nahoře, že je jen jeden z mnoha pěšáků, ten pocit mě uklidňoval. Naplňoval mě jakousi jistotou.
Pak to byl do jisté míry ten sladkej pocit, že prožívám nějaký dobrodružství. Když jsem prošel tmavým parkem na Moraváku a ocitl se na osvětlené studené, ale přívětivé České, tak jsem si začal představovat, že píšu. Vyvolávalo to ve mě příjemný pocity. Přesně jak říká Sartre. Když člověk prožívá svůj život, dny plynou šedivě po sobě bez ladu a skladu. Ale když člověk vypráví, začíná mít život smysl. Uvědomoval jsem si, že potřebuju vyprávět svůj život. Že potřebuju znovu zažívat ten vzrušující pocit dobrodružství toho, že se něco děje, ten pocit, že můj život je jakousi součástí nějaké velké hry. Že není zbytečnej, ztracenej jak zrnko písku v poušti. Že je prostě váš, lišící se od těch ostatních.
Je to pocit, že tohle je život, kterej jste vždycky chtěli žít. Například život, kdy jdete s holkou na rande a ona vám nedá, život, kde máte plno kámošů, život, kde se procházíte městem a světlo z kaváren ve vás vyvolává téměř dětinskou radost. Ale tohle všechno je vám k hovnu, když to nepřevyprávíte. Nebo když si to aspoň neuvědomíte. Jenom tak totiž můžete mít tu správnou radost z vašeho života. Ten pocit, že je napěchovanej akcí a zážitkama.
Když jsem se vydal Českou dolů směrem k náměstí Svobody, ovládl mě další pocit. Byl příjemnej, byla to spíš krátká nálada. Přirovnal bych jí k plíživýmu zvonění v zmrzlých ulicích, který připomíná dlouhou táhlou píseň, která vás přenáší někam na sever. Možná do Skotska nebo na Island nebo tam někam. Cítil jsem, že se posunuju do toho podivnýho stavu - Záhadnej a mystickej pohled na svět. Ale převládá v tom spíš jakási pohoda. Celý město, připadalo mi, bylo jakoby zalitý klidem a pohodou. Po ulicích se procházeli lidi zachumlaný v teplým oblečení. Skupinky Brňáků postávaly s burčákem v rukou na ulicích. V mrazu zvonil zvonek, žlutý světlo a hudba přicházejících Vánoc zaplavovaly náměstí, všude byl slyšet lidskej smích. Vypadalo to chvílema, jako by šli všichni na nějakej předvánoční večírek. Naprosto celý město, všichni jeho obyvatelé, jako by slavili v ulicích. Byla to pohoda linoucí se v ulicích v podobě zeleno černé tmy mísící se se starodávným žlutým světlem odněkud ze sedmnáctýho století. Ale bylo v tom i trochu modrýho stavu vědomí. Sice okrajově, ale byla tam ta záhadnost, ty tajuplný kradmý úsměvy lidí, modrej kouř nad střechama domů, jakejsi pohled mimo realitu, deformovaný zvuky. Šli jste třeba uprostřed davu a viděli z výrazů tváří lidí, že se má každou chvíli něco stát, a že to má dělat cosi s váma. Ještě jste odtušili, že je to něco dobrýho, co vám neublíží, něco co vám způsobí novej pohled na svět, naprosto mimo tenhle zažitej, každodenní, že se dozvíte nějaký tajemství, ale to bylo tak všechno. Nic víc vám nedošlo.
Nechal jsem náměstí Svobody za sebou a rozešel se Masarykovou směrem k centru. Byl jsem sám. Mohl jsem jít domů, ale to se mi nechtělo. Připadalo mi příliš brzo, opustit tohle město napěchovaný tím modrým dýmem skrz kterej jsem viděl dívčí tváře prokřehlý mrazem, tou sladkou extází noční promrzlé energie plížící se přesně řezanou geometrickou spletí ulic, náměstí a budov. Miloval jsem Brno. Miloval jsem ten prostor sevřenej v ulicích - plochu rozkrájenou nesčetnýma obdélníkovejma ulicema. Ta modrá energie se v nich držela jako nikde jinde. Město se svejma pasážema, mostama přes ulice, sklepama ve špinavých čtvrtích, moderníma a čistýma bludištěma obchodních center, kavárnama přímo na ulici, galeriema pět pater nad zemí, bylo neuvěřitelný místo. Prostor nabušenej a natřískanej tvarama, barvama, různými druhy světel, zvuků a hlavně lidma. Byl to fascinující střet tvrdé hmoty a lidskýho masa. Smrtelnýho umělýho světla v šedivé pasáži a živýho smíchu tmavovlásky v černým kabátě. Šel jsem tak tou ulicí ze Svoboďáku a tohle všechno se mi honilo hlavou. Sledoval jsem střechy domů a prostory těsně pod nima, ty okna. Strašně mě přitahovaly pohledy na tohle město z výšky. Viděl jsem duševním zrakem sebe a Veroniku jak se procházíme někde nahoře nad městem v umělých ulicích, vysoko v oblacích a díváme se skrz mraky dolů na Brno, na náměstí Svobody. Zvrátil jsem hlavu co to šlo a díval se do tmy, kde bobtnaly tmavě zelený mraky. Chvílema, jen na okamžik, jsem vždycky zahlídl železnou konstrukci - její část, kus kovu v mracích. Bylo to několik desítek metrů nad zemí. V duchu jsem viděl celej ten komplex, celý to obrovský město položený na železných nosnících sto metrů nad zemí. Byly tam normální ulice s domama, kavárnama a kinama. Náměstí s obchodama a všude plno lidí. Jezdili, tady odsaď zdola, třeba z domu Pánů z Lipé, výtahama nahoru sto, sto padesát metrů vysoko. Dostali se do horního komplexu města.
Sledoval jsem lidi, kteří šli proti mně. Z davu se vynořila dvojice holek, tak kolem šestnácti, sedmnácti. Byl to ten typ, kterej najdete v takových pajzlech jako v Relaxu nebo v Merci a podobně. Štětky, kterým koupíte drink nebo krabičku cigaret a máte je. Jedna se mě na cosi zeptala. "Cože?"
"Nemáš cigaretu?" řekla. Tónem svýho hlasu i očima jasně dávala najevo, že nemá zájem jen o tu cigaretu.
"Já nekouřím," odpověděl jsem automaticky, trochu rychle a úsečně. Po dívčině tváři se rozběhl pohrdavý výraz. "Chudáčku," utrousila a ztratila se s kámoškou mezi lidma na druhé straně ulice. Smích mě vystačil tak na pět minut. Měl jsem dobrou náladu. Cítil jsem jistotu, ale hlavně to město. Modrý zmrzlý město s tajemnou tmavovláskou sedící u presa v zapadlé kavárně, nebo procházející se s šálou okolo krku - tak, že zakrývá i pusu - v ulicích. Světla lamp rozpustile a šíleně řezaly modrou tmu v ulicích a lidi si zpívali vánoční písně. Měl jsem z toho dětinskou radost a zároveň jsem se nechal vláčet modrou mlhou zmrzlýma ulicema daleko od Masarykovy. Octl jsem se na Zelným rynku. Kontrast té prázdnoty a smýkajících se bílých fáborek na do tmy se nořící tiché ploše s vrčením davu na Masarykově mě okamžitě udeřil přes smysly jako ledová sprcha. Naráz jsem se octl v zmrzlým městě zejícím prázdnotou. Občas jsem potkal jednu skupinku lidí - podávali si flašku vína - a pak zase dlouho nic. Brouzdal jsem sám těma ledovýma ulicema - večírek skončil. Ale já šel dál...
Jediný místo, kam jsem chtěl jít, kde bych poseděl sám, což jsem moc často nedělal, byl Kouřící králík. Při pomyšlení na modrý zdi s černýma lesknoucíma se stolama a příjemnou jazzovou hudbou jsem roztával uvnitř. Dal bych si panáka Ballantinky nebo Garants a chvíli příjemně poseděl. Jenomže Králík na Mendláku byl už - podle cedule na dveřích krátkodobě - uzavřenej už skoro šestej měsíc, nebo jak dlouho. Když jsem odcházel od černých silných dveřích v přítmí pod schodama, vytanula mi na mysli vzpomínka jak sedím uvnitř s holkou asi metr šedesát, kudrnatý černý vlasy, drobná postava. Bylo to ve třeťáku, kdy jsem tady měl rande s jednou holkou. První a poslední. Za celou dobu jsem se jí pořádně nepodíval do obličeje. Zapudil jsem tu ponurou vzpomínku. Pak jsem si chvíli pohrával s myšlenkou, že chytnu tramvaj na Hlavní nádraží a stavím se ještě v nějaké kavárně v centru, ale nakonec, když jsem vystoupil na nádraží, i tuhle myšlenku jsem zatratil. Rozešel jsem se šedivým podchodem směrem k Úzké na čtyřicítku do Tuřan. Když jsem procházel kolem Tesca, který už dávno spalo, představil jsem si v těch vyprázdněných prostorách ty davy lidí. Byl jsem tady asi o třičtvrtě na sedm, listoval jsem v Milenci lady Chatterlyové za půl sta v druhým patře u pultu se zlevněnýma knihama. Měl jsem ještě čas před tím srazem, tak jsem ho tady trochu zabíjel. Vyjel jsem třeba jezdícíma schodama až do třetího patra, kde bylo už jenom poloprázdný pochmurný oddělení nábytku a WC a pak sešel normálníma schodama zpátky do druhýho patra. Přitom jsem mezi třetím a druhým patrem, na přelomu schodiště, potkal asi patnáctiletou, možná šestnáctiletou cikánku a asi třia, čtyřiadvacetiletýho maníka podobnýho vzhledu. Ta holka v modrých džínách a černé péřové bundě seděla ve výklenku a ten borec stál před ní, docela blízko. Přitom si něco povídali. O kousek dál stál ve výklenku sprej a igelitovej sáček. Když jsem šel kolem nich poprvé, holka se smála. Maník jí něco vyprávěl. Když jsem pak vyjel z druhýho patra eskalátorem do trojky znovu, zastavil se na vecku a prošel kolem nich podruhý, holka byla v obličeji červená. Jako by se měla každou chvíli rozbrečet. Maník na ni tlačil, surově se usmíval a všelijak zlověstně šklebil. Aspoň mi to tak připadalo. Pak jsem už jenom viděl duševním zrakem, jak holka stojí v temné uličce. Na zemi je přimrzlých k chodníku plno odpadků. Kdesi opodál se potlouká hladovej vyzáblej pes. Ulička je naplněná slabým měsíčním světlem, který krájí tmavěmodrou záři zimní noci. Holka má rozeplou černou péřovou bundu a džíny. Je opřená o zeď a ten maník ji obdělává. Od její pusy se zvedají obláčky horkýho vzduchu a ulička je naplněná jejím vzlykotem, kterej je však taky zkalenej vzrušením. Vzdychá při tom: Ne! Ne! Ne!, ale nechává se. Maník ji tlačí na zeď a tvrdě přiráží. Každou chvíli se udělá. První rande je u konce...
Autor: Daniel Krhut
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |