Sedím v kavárně na křižovatce a píši. Když chci, dívám se na lidský proud před sebou - když nechci, uzavřu se do svých písemností. Tramvaje a auta jedou kolem mne za širokou skleněnou tabulí. Lidé tiše hlučí u kavárenských stolků, nějaký Arab se učí integrály, dva penzisté si bručí do novin. Co vzrušuje dva starce a ženu, rozhazující v hovoru rukama, co čte pán nedaleko v silných, černých, kostěných brýlích? Na co myslí bledá rusá dívka v bílém svetru, které uniká od úst úzký proužek nikotinového dýmu? Kam odchází ten, který spěšně platil? A co žbrblají shluky stařen v kabátcích z minulého století a vráskách, pokrývajících tváře bývalých krasavic? A konečně: co si o tom všem myslí malá pihovatá servírka v černém kostýmku?
   Kolik lidských osudů jde, plyne kolem nás. Kolik tlumivých i vzrušených hovorů, ale i tichých mlčení nese v sobě lidstvo jako perly tajemství. Každý člověk je jiný, má jinou chůzi, hlas, vzezření, charakter, podobu, gesta, povahu... Jsou lidé v brýlích a bez brýlí, s hřívami i plešounovými hlavami, úsměvy i zarputilými výrazy, plačtivými a radostmi překypujícími obličeji. Ten má staré sešmaťhané polobotky, jiný obuv poslední módy. Jeden loví peníze jen v kapse, druhý v široké prkenici, třetí vytáhne náprsní tašku a položí při placení bankovku důležitě na mramor stolku, jako svátost. A vrchní to všechno profesionálně shrábne, zašklebí se jako gorila, nacpe si to ledabyle do tašky a vrazí si ji do černých, ošoupaných kalhot. A báby sedí dál, s hrnci svých klobouků na starých šešulkách, zparukovatělých hlavinkách. Hlasy hučí úlem útržků. Složí tu symfonii dohromady: »Ty deš bez klobouku?«, diví se jeden příteli a ten mu dobromyslně odpoví: »Mám ho v kapse.« Klapou podpatky, znějí cizí jazyky, voní parfémy dam a čpí moč seniorů.
   Kavárna jako hausbót pluje křižovatkou. Je sama křižovatkou setkání, rozchodů, něžností i dramat. Jen sklo je mezi nimi. Hradba skla, průhledného vidění. Paní, jedoucí kolem v tramvaji má ruce u sebe jako modlilka, s propojenými prsty. A totéž dělá malá baculačka při rozhovoru s nějakým Angličanem v kavárně. Dvě dámy pod mým oknem si něco sdělují a kývají hlavami jako dvě husy na nejlepší pastvě. Po ulici se šine pán s kostkovanou čepicí klauna pohyby hlemýždě. A sanitka prohoukne spěšně křižovatku, muž v rádiovce s cigárem plným smradu šlape kvapně jako Běchovice, dlouhé bidlo se nejistě klátí. Ale to vše jsou jen vnější formy člověka. Obsah mohu jen tušit. Ale jak často nebývá forma s obsahem v souladu. Kdysi jsme seděli s Werichem na nějaké tiskové konferenci. A vzal si tam slovo elegantně vyhlížející člověk, vypadalo to, že řekne něco moc krásného. Ale on tak příšerně žvanil, až se Werich naklonil přese mne ke svému známému a pobaveně konstatoval: »Šaty dělaj člověka - ale jen než votevře hubu!«
   Život je jako harfa a buben. Něžný i hřmotivý, utišující i alarmující. Fortissima vášní, pianissima snění. Ten hluchý velikán to znal a ve čtyřech úderech tympánu zachytil vše - od jar, jiter, podzimů, bouří, souloží i impotencí, samot i rozkoší, úzkostí, smrtí - osud, osud, osud - OSUD.
   Ale což se všichni lidé vyznají v hudbě? V jedné populární písni se zpívá: »Jedna nota vysoká je, druhá zase nízká - ten kdo v hudbě nevyzná se, na hubu si píská.« Osud. Jak bylo tomu opilému na mejdanu, když si spletl záchod a ložnici a nachytal tam svoji ženu s jedním z mejdanistů?
   Celý život je hloupá zvědavost, nešťastný úmysl. Sedím v kavárně na křižovatce toho života. Lidé kolem mne jdou, jedou, sedí, exhibují se. Jací jsou? Jejich mravnost nespočívá v panenské bláně ani v panictví, v čistotě ani špíně, v perspektivách ani v nicotách beznadějí, v charakteru ani v lotrovství. Někdo z nich lže, i když říká: Dobrý den! Jeden taxíkář mi řekl: »Já chci mít ze synů lidi.« Lidi. Každý má své osudové rány na buben. Jak jiný je život ve své krutě těžké realitě a jak jinak se ti jeví líbezně z kavárny, kdy necítíš žádné rány a bolesti trnou, jen když si na něco nepříjemného vzpomeneš. Každý z nás sedí někde v nějaké pomyslné kavárně na křižovatce života. Jen sebe tam obvykle nevnímá, protože je zaujat především pozorováním okolí. Ano, podivuhodný, spokojený spektátor, zapomínající na sebe. Možná i proto, že se v kavárnách již téměř neumisťují zrcadla. A tak mohu klidně přemýšlet nad hořce vonící kávou. A věnovat se soustředěně i svým poznámkám a občas si načmárnout i zajímavý postřeh, zamyslet se i nad svými kavárenskými společníky. Jak se asi jevím já jim - ten tajemný, prošedivělý psáč...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]