S vročením 2004 vyšla v Barceloně G. G. Márquezovi útlá próza s názvem NA PAMĚŤ MÝM SMUTNÝM COURÁM (Euromedia Group k.s. - Odeon 2005, přeložila Blanka Stárková). Vypravěč a protagonista příběhu název vysvětluje z privátního hlediska, kdy za svůj život vystřídal bezpočet žen - a bez výjimky: za úplatu. Takovéto události jsou s nadsázkou označeny jako žalostné a o životě se promlouvá jako o pobloudilém. V intencích těchto zkušeností nemůže být příběh otevřen jinak než větou: V roce svých devadesátin jsem se rozhodl věnovat si noc ztřeštěné lásky s nedospělou pannou.
   Realizací plánu sexuální obžernosti je posléze pověřena Rosa Cabarcasová, majitelka jednoho pokoutního domu, jež zastupuje ženský protimluv a jím komentuje soukromý a profesní život hrdiny. Ach ty má hlavo učená, na dvacet let si zmizíš a vrátíš se, jen abys chtěl nemožnosti...
   Profesní život vytrvalého publicisty a vtipného glosátora se odvíjí v rovnováze žádostivosti a jednoduché racionality, což může představovat zaručený recept na proklamovanou dlouhověkost, nikoli však bez nesnází a svízelů. Ranní příznaky byly dokonalé, abych nebyl šťasten: od rozbřesku mě bolely kosti, pálila mě řiť a po třech měsících bez kapky deště hřímalo...
   Bez rizika lze prozradit, že k očekávanému a mytizovanému coitu nedojde: panenka uchystaná Rosou Cabarcasovou pro svého zákazníka a přítele se totiž nehodlá probudit z hlubokého a vytrvalého spánku. Spí čím dál víc, i když se hrdinovi během několika pokoutních návštěv zdá, že s ním neverbálně komunikuje v okouzlení všech pěti smyslů. Svět smutných cour se opětovně přihlásí v osobě Casildy Armentové, staré lásky doslova a do písmene, která... když s pochroumaným zdravím a bez jediné vindry zanechala řemesla, provdala se za čínského zelináře, který jí poskytl jméno a oporu, a snad i trochu lásky.
   Když se jí hlavní protagonista svěří se svým problémem, dostane se mu zajímavého rozřešení: Dělej, jak chceš, ale tu osůbku neztrať. Není nic horšího než umřít sám... Ať neumřeš bez toho, že bys okusil, co je to za nádheru píchat s láskou...
   A tady, zdá se, lze vysledovat základní témata velkého vypravěče, jakým bezesporu Gabriel García Márquez je. Jsou to především: obdiv a údiv nad proměnlivostí světa, nad krásou a pomíjivostí mládí, nad láskou a neodbytností stáří. Touha je konfrontována s možnostmi, smrtelnost těla s nesmrtelností ducha. Dvě ženská jména Delgadina a Damiana jako by vyvolávala chiméru bájné Dulcinei, s níž se po celý život potýkal "rytíř smutné postavy" don Quijote de la Mancha. Připomínka instrumentálních dovedností v podobě pikaresknosti, klimaxu, či zdrženlivé gradace jenom potvrzuje, že poslední Márquezova knížka navazuje v tom nejlepším na prózy Láska za časů cholery, Kronika ohlášené smrti, O lásce a jiných běsech a především na fasetovou pestrost Dvanácti povídek o poutnících.
   Konečně tu byl skutečný život, mé srdce spaseno a já odsouzen zemřít na pravou lásku ve šťastné agonii kterýkoli den po sto rocích života.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]