Píšeme si

   Dne 11. srpna v Obrysu-Kmeni vyšel článek Jaroslava Lišky Jazyky vymírají, češtinu to čeká? Autor upozorňuje, že každé vymření kteréhokoliv jazyka (uvádí příklady z amerického kontinentu) znamená ztrátu kulturních hodnot, protože jazyky jsou v něčem neopakovatelné svým specifickým obsahem slovního fondu pro pojmenování domácích reálií. Má pravdu nejen o indiánských jazycích, platí to obecně, např. vietnamština slovně rozlišuje rýži jako plodinu, potravinářskou surovinu a pokrm na talíři, severské jazyky rozlišují sníh padající, ležící a tající atd., zatímco hlavní evropské jazyky toto rozlišení neznají, protože v jejich domovině je možno to zanedbat.
   I já se obávám ohrožení naší mateřštiny, jenže hlavní nebezpečí vidím trochu jinde. Čeština na rozdíl od jazyků bezpísemných má poměrně bohatou literaturu, a to i starší, přičemž je dochováno na rozdíl třeba od ruštiny mnoho památek i na okrajové styly; starší ruská literatura je především náboženská a právnická, umělecká díla jsou psána vesměs »vysokým« stylem, kdežto my máme např. Mastičkáře, památku na jazyk prostonárodní až vulgarismy, a ze stejné doby poeticky velmi vysokým stylem napsaný Život svaté Kateřiny se spoustou ojedinělých slov, některých žijících na střední Moravě a ne v Čechách. Psané texty je pochopitelně třeba chránit a dnes se tak děje. Dokud tyto texty zůstanou, zůstane ve světě povědomí o češtině.
   Závažnější problém však vidím jinde. Všechny jazyky na světě se vyvíjejí, jsou vystaveny působení jazyků sousedních států a výměny kulturních hodnot. Dnes se ve světě prosazuje angličtina. To nebezpečí je v prznění češtiny neústrojnými cizími prvky, zejména existují-li slova a obraty domácí, často přesnější a výstižnější než vyjádření obvyklá v cizím jazyce. Např. stupňování přídavných jmen a příslovcí; čím dál častěji čtu o »více bohatých« nebo »méně tvrdých« lidech či věcech, ač česky by bylo bohatší, měkčí atd. Zatímco Angličan užívá často pomocných sloves a průběhových slovesných časů, Čech např. zpívá; neřekne, že »je zpívající«; Čech pracuje, nikoli »provádí práci«. O nevhodném »spelování« iniciálových slov, tj. o výslovnosti pí ejč dý místo PHD, či ou tů místo O dvě pro reálie naše domácí je škoda ztrácet slova. A užívání diakritických znamének je chloubou češtiny, od nás je přejal pravopis evropských jazyků; jazyky, které nemají čárky či háčky, jsou méně dokonalé než čeština, protože např. anglické vyslovované rajt může být right, write i rite a z pouhého vyslovení bez kontextu se nepozná, jak se to má napsat. Málo se ví, oč jsou ochuzeny překlady orientálních literárních památek do angličtiny proti originálu, a přesto se najdou »překladatelé«, kteří místo z originálu, kterému je třeba se naučit, »přebásňují« anglický, příp. jiný evropský překlad. Přitom čeština je v mnoha směrech schopna lépe vyjádřit ony nuance, které typicky germánským jazykům chybějí, např. slovesným videm vypsat, zda děj je chápán jako komplex či s možností rozčleněného pochopení.
   Netvrdím, že čeština je nejdokonalejší jazyk světa; každý jazyk má něco neopakovatelně dokonalého. Ale neobratným užíváním a nevhodně doslovným tlumočením cizích výrazů se stírá to dokonalé, co doma máme. Važme si krásy jazyka a pěstujme svou mateřštinu!

   Doc. PhDr. VLADIMÍR ŠAUR, CSc., Brno

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]