Výraz aristokracie pochází z řečtiny a spojuje se v něm význam aristos (nejlepší) s významem krateo (vládnu): neboli coby aristokrat jsem ten nejlepší a proto vládnu ostatním. Aristokracie (česky šlechta, původ tohoto slova je však neslovanský, souvisí s německý Geschlecht, rod; Slované totiž rodové šlechtictví, jak poznamenává Machkův Etymologický slovník jazyka českého, vůbec neznali) své poslání vládnout věcem i lidem tohoto světa ospravedlňovala svými kvalitami genetickými, o nichž svědčí především udivující, rodovými sňatky podporovaná a udržovaná inteligence řady jejích představitelů. Když se dostatečně oddělila od nearistokratů, nastolila vlastní hierarchii, rozdělila se na hrabata, markýze, barony, vévody, knížata atd. Tak třeba vévoda je o něco víc než markýz a o něco míň než kníže. Přitom tu ale nejde jen o inteligenci a genetiku, ale také o kvality majetkové. Pouhý markýz nebo baron by neměl být bohatší než kníže. To ostatně platí i dnes. ČT nedbala na výdaje a vyslala svou redaktorku Barboru Šámalovou do Jižní Ameriky za panem Kinským, aby nám to společně náležitě osvětlili. Pan Kinský totiž chce zpátky všechno, co u nás jeho rodina vůbec kdy měla a co jim prezident Beneš (který bohužel předběhl komunisty, jinak by všechno bylo snazší) svými dekrety odňal.
   Šlechetný (tu se výraz šlechta sémanticky posunuje do prostoru etického) a rovněž šlechtěný (viz bílé licousy a černá kštice) podle všeho poslední výhonek na ztrouchnivělém genetickém kmeni se díky paní Šámalové konečně na obrazovce představil těm, které by aspoň zčásti určitě chtěl mít za své poddané. Nu což, zvykejme si. A aby nám to netrvalo dlouho, vezměme ho mezi sebe a říkejme mu František Oldřich, i když česky neumí ani slovo a o svých dvou českých jménech nejspíš vůbec neví. Jmenuje se totiž Franz Ulrich. Paní Šámalová nám však cestu do budoucnosti naštěstí usnadnila i jinak: ve své reportáži ho trvale a průběžně označovala za knížete. Šlechtické tituly, jak známo, každá republika ruší, a došlo k tomu už dávno i u nás. Kdyby pan Franz Ulrich Kinský zemřel před rokem 1918 (to sice ještě nebyl na světě, ale coby genetická a aristokratická možnost už určitě sídlil v jistém tělesném orgánu svého tatíčka), pak by na označení, jímž ho častovala, měla paní Šámalová historií udělené právo. Jenže Franz Ulrich chce být Františkem Oldřichem tady a teď a současnost paní Šámalové právo nazývat ho knížetem odmítá. Nemějme jí to však za zlé, třeba chtěla do celé záležitosti vnést právě ten druhý aspekt. Čím je někdo výš v aristokratické hierarchii, tím je jeho ideální právo na odpovídající majetek větší. Kdyby Franz Ulrich nebyl kníže, jak nám správně připomíná paní Šámalová, ale třeba jen baron, tak by mu možná opravdu stačila ta malá komůrka v paláci na Staroměstském náměstí, o níž se skromně zmínil. Právo ideální je však třeba proměnit v právo konkrétní. Kníže bez knížecího majetku? Oho! Kde zůstala trčet spravedlnost? Paní Šámalová, začátek nebyl nepovedený, je ale třeba přidat!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]