Chtěl jsem si jako sběratel zvlášť velkých perel zapsat do paměti svého počítače bibliografická data článku, v němž pan Peňás pojednal na konci července v Lidových novinách o knize Daniela Strože Dokázat se vzepřít, a pod možná sebekritickým mezititulkem Nadutost upachtěnosti došel k závěru, že „hlavní tajemství autora“, s nímž velice nesouhlasí, „bude v jeho snížené inteligenci“; to panu Peňásovi ještě nestačilo a dodal, že „je to přitom druh blbosví“ (tu se mu v jeho upachtěnosti nějak pomíchala slova „blbost“ a „blbství“), „se kterým lze spokojeně a úspěšně žít,“ což panu Peňásovi s inteligencí jistě velice zvýšenou dopřáno není.
   Podíval jsem se na monitor a vidím, že z pana Peňáse udělal můj jinak skvělý počítač bůhvíkteré generace pana „Penise“. Zhrozil jsem se. Takové hulvátství! Občas až přechytralý stroj mi rád opravuje skutečné a někdy i domnělé překlepy i jiné chyby. Ale proč panu Peňásovi nadává právě do chujů, třebas ne sprostě po ostravsku, ale spisovně? Není za tím nějaký zlovolný programátor, spřeženec autorů, o nichž pan Peňás psává nevraživě, zkrátka mstitel, který pana Peňáse nemá rád? Co když nám bude počítač přejmenonávat zítra pana ministra a knížete na Šajsnberka, ministra Vondru na Vandráka, Johna na Jebáka; a Mladou frontu Dnes na Mladou frndu Včera?
   Postěžoval jsem si kamarádovi a ten se jen smál, cože si smýšlím.
   Pak mi zavolal, že i jeho počítač mu pana Peňáse opravuje na Penise. Asi ho prý taky zná.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]