Můj domov je čeština, tvrdí příkladně vlastenecky v rozhovoru pro přílohu Práva (Salon 12. 6. 2003, s. 1,3) Jáchym Topol, k podobnému tvrzení snad povolaný - spisovatel, novinář a pedagog (učitel Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze), syn Josefa Topola, vnuk Karla Schulze a bratr Filipa Topola. Hrůzný text rozhovoru, resp. odpovědí Topolových, autora jediného románu stojícího za zmínku, kultovní Sestry (1994), však paroduje pojmy "domov" a "čeština" přímo ukázkově.
   Jakpak vypadá jazykový "domov" v pojetí našeho akademika? Na první pohled zaujme bohatostí slovní zásoby, větnou stavbou a smyslem pro nuanci, detail, srov. třeba: "A nějak to jde", "Oni ty svý worskhopy měli v hospodách. Tak to je", "Už toho bylo moc", "A to je dost průser", "To je skvělý". Oné jadrnosti výrazu, vzletu stylu, rozhledu a myšlenkové koherence akademické obce: "Povrchní sračka", mistrně charakterizuje prózy Welshovy. "Prostě je to tak a basta!", říká v jiné souvislosti, protože je "zcela upřímnej". Co věta, to perla, lahoda a trefa do černého (jako autorovo statečné signum pro petici "S komunisty se nemluví"). Kolik noblesy, krásy češtiny (literární i uzuální), znějící z úst našeho akademika, "spisovatele a novináře". Statečného bojovníka proti zločinnému komunistickému režimu. "Během normalizace se podílel na samizdatových edičních a publikačních aktivitách," stojí o Topolovi v redakčním dovětku. V letech svobody "jsem měl čtení i v New Yorku, a několik. A v Londýně a já nevím kde všude". A "to je prima", protože "od těch Amíků jsem dostal dvakrát tolik, než je můj měsíční plat." Autor se vůbec nechlubí a právem jej mrzí, že dnes si lidé "přečtou rozhovor a hotovo", když dříve "se prodaly knížky".
   Ach, domove, studánko čirá, sneseš i vyjeté oleje a saponáty? "Český jazyk je jazyk provincie," svědčí moudře náš akademik, zapomínaje na vlastenčení, "je to otázka několika desetiletí nebo možná dvou let, kdy čeští spisovatelé začnou psát anglicky". Domov anglický, domov náš, Bush jr. coby král, americký král náš? Topol jde příkladem, pracuje na zahraniční stipendia. Nic jiného českým spisovatelům nezbude, když chtějí "svý" knihy prodat, "aby si dobře žili" a "aby nebyli provinční". Ovšem. "Vono je to asi tím, že jsme malej kmen", píše jasnozřivě, a "čeština asi zanikne". České spisovatele "čeština vůbec nebude zajímat". Jistě, "my jsme díra, Čechy jsou díra".
   Na adresu polistopadového vývoje se vyslovuje se stejnou velkodušností. Chápe potřebu "očištění a dekomunizace", ale je moudrý, ví, že "jednoho z nich potkat a zkopat z chodníku" nepomůže a jestliže před šesti lety "bych šel někomu rozbít hubu", dnes "ho jenom tak obejdu". Nemusíme se tedy bát, že nás napadne, poplive, zkope, či zabije. Slova o nacismu, holocaustu a koncentračních táborech rozhovor šperkují, dodávají mu aktuální razanci, "cosi jako" historický nadhled.
   Jak devalvovala čeština obecná se přesvědčujeme den co den; vlastně chápeme devalvaci jako normu. Podobně jako devalvovaná koruna je naším platidlem, je jím i devalvovaný jazyk. Devalvované myšlenky, city, styl, fakta. V inflaci slov, gest, písmen jsme přesvědčováni, že šidítko je skutečná hodnota, podprůměr a stoka právě cosi normálního, hodného zaznamenání, překladu a nápodoby. Náš modrooký akademik s móresy řeznického vyučence (chtělo by se napsat mukla s paranoidní mentalitou, v těchto kruzích rozšířenou) není dnes ničím neobvyklým. Nechť to prosím neznamená říkat psychopatům - "novinář, spisovatel a pedagog". Česká literatura ještě žije, třebaže o ní v Salonu, Literárních novinách a Akademiích pranic nevědí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]