MARTA URBANOVÁ
Ta jediná noc
Šli jsme bosí
louky do pasu
šli jsme bosí
v jedněch stopách
svých srdcí
Noc se zalykala tmou
upíjela bílé mléko měsíce
song za songem se linul
otevřeným oknem
proudil mým tělem
k tvému srdci
přibila nás ta noc
ke kříži
na němž jsme krváceli
blažeností
Kronika
Jak mohli moji předkové
psát kroniku
když neznali tajemství
inkoustu
když sotva zvládli abecedu
tří křížků
do linky na podpis
Nežili na úpis
nezaháleli
psali tím, jak drželi pluh
jak převraceli zem
jak zasévali mozoly
do svých rukou
Krupobití
Na poli vítr skláněl klasy
jak po nich lehce běžel v dál
chléb, který z nich budu jísti
se dosud v zrnech kolébal
Temná mračna míří ke vsi
zaženou žence pod střechu
klasy vzdorně čelí dešti
lapajíce po dechu
poté se stébla ohnou v pase
liják je srazí na kolena
než přibita jsou k zemi
zbavována zrna
Můj otec jen bezmocně stojí
když kroupy mlátí obilí
nemůže úrodu bránit
nemá sil čelit násilí
A já, abych otci ulehčila snad
říkám, že nebudu mít hlad
Tání
Po oteplení zkřehlá zem
svléká bílý kabát potůčkem
odtékají kapsy, knoflíky
rukávy i límec
až nakonec ždibec
podšívky té zimy
rozpářou páry čápů
příletem na komíny
Vesmír
Někdy se čas vleče
náhle je ho moc
přes milióny roků
přes propastnou noc
A spřízněná duše kdesi
hvězda vzdálená
v jiné galaxii
nebliká
neprobíjí
kdo ví, zda se dívá
na tu temnou noc
deroucí se mlčky
s námi přes půlnoc
Nerozhodnost
Uprostřed ticha domu
čas tiká v hodinovém stroji
a já se bojím
jeho zastavení
Okna přivírají víčka
na stole osamělá svíčka
živí plamínek
včelích vzpomínek
Čekáme na sebe
v odlišných domech
každý kořínky
ve svých stromech
v korunách s hnízdy
z nichž už odletělo
veškeré teplo
jež zahřívat nás mělo
Prevence
Pod kloboukem
mám mozek
Pod kabátem
srdce
nosím je
ukryté
přede všemi
bojím se
aby si je neochočili
aby mu nenarostla křídla
aby mi neodletělo
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)