Žižkov – samorostlá ostrovní republika, obležená mělkým mořem majetkem oblažených Pražanů. Na svém výsostném území ochraňuje hubené zbytky staré husitské slávy. Kopec Vítkov, z něhož hnal jednooký vojevůdce dvojoké cizáky a zaslepené zaprodance, nese na vlastním hřbetě největšího Žižku na třetím největším koni na světě. Žižka hrozí palcátem pro případ, že by se Pražáci znovu začali klanět zlatému teleti.
Ještě v roce 1920 Žižka posloužil aspoň k velkolepé recesi. Franta Sauer alias Franta Habán ze Žižkova, věrný přítel Jaroslava Haška, se roku onoho proslavil inscenací bitvy na Vítkově. Sauer s Haškem na tento happening připadli v Říhově kavárně v Harantově ulici na Žižkově. Nápad se rozrostl do neuvěřitelných rozměrů – i na dnešní dobu to byl monstrpodnik! Záštity se ujal sám ministr Klofáč, mecenáši se jen hrnuli. Husity hráli legionáři, křižáky osazenstvo žižkovské kapslovny. Inscenace přitáhla na Vítkov zástupy diváků z Prahy i venkova. Bitva se vydařila – nakonec se do ní zapojili i diváci. A výsledek? Na vstupném utrženo: 12 000 korun. Škody: 300 000 korun. Z 200 vojenských koní jich 20 muselo být utraceno, zničeny divadelní kostýmy i zbroj, rozbité vozy. Bitva skončila u soudu.
Žel, v 21. století Žižkovo bronzové gesto vzbuzuje leda úšklebek novodobých pánů broučků a jiných hovniválů, pachtících se za smrskávající se kuličkou. Jak se zdá, hejtman kopí nepotěžkal, anebo potěžkal a shledal neúčinným.
Tomáš Dvořák (a kolektiv) v knize ŽIŽKOV – SVÉRÁZ PAVLAČÍ A STRMÝCH ULIC (vydalo Muzeum hlavního města Prahy) zakonzervoval pavlače a ulice, jak už je dnes neznáme. Ačkoli – pražský chodec i dnes může podniknout výstupy 1. a někdy i 2. obtížnostní třídy ulicemi, jimiž pílila za zločinci Velká trojka, inspektoři Brůžek, Bouše a Mrázek, následována rozvážným, neudýchaným, protože automobilem přišedším, vlastně přijedším radou Vacátkem. A ještě docela nedávno, historicky vzato, mohl Zdeněk Frýbort se svým italským přítelem fotografem Danilem De Marco na jisté pavlači vyslechnout nájemkyni bytu, v němž Jaroslav Hašek kteréhosi květnového dne roku 1911 po návratu ze Slovanské či jaké lípy vykřesal první jiskřičku Švejka: „Blbec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín.“
Žižkov – ztracený ráj hospod, továrniček nečinících si nárok na pověst Škodů, natož Kruppů, likérek, jež nemixovaly do kontušovek a staro- i mladorežných čertů metylalkohol, ale i výroben nápojů lihuprostých, ráj uliček, jimiž se nemusely, ale mohly prohánět Rychlé šípy, uliček a ulic dosud zarputile nesoucích jména husitských ideologů i generálů… Zahrada Eden rodící spíše chmelovinu a koninu nežli ambrosii a nektar, hlídaná anděly ozbrojenými místo plamenných mečů čoudícími pochodněmi poháněnými páchnoucím svítiplynem… Azyl imaginace, v němž se za zády žvanivého slimáka Emana Moravce, přikvačivšího k rozdílení brambor nejchudším, chystala skrýš pro atentátníky na zastupujícího říšského protektora, pro muže, kteří v zemi kolaborantů a aktivistů zastupovali čest…
O pouhých šedesát let později napíše legenda slovenské umělecké avantgardy, básník, scenárista, esejista a překladatel Albert Marenčin v knize Laterna magika / La lanterne magique (vydáno 2006), v kapitole Pražský chodec roku 2000, o zázračném setkání na pražském nádraží „so skutočným Večným Židom“. Ten mu nabídne své služby i s příslušným letáčkem: „Izák Laquedem, Director of Ahasver-tour, Sprievodca po magických miestach Prahy“, ale také kruté poznání: „Toto že je magická Praha? Veď sú tu iba žalostné trosky toho, čo tu kedysi bolo. Áno, domy tu stoja, niektoré aj zrekonštruované... Ale kde je, prosím vás, ich duch? Génius loci? Kde je mágia? Všetko je preč! Takto sa predsa nedá žiť!“
Pane Dvořáku, díky, že jste aspoň kousíček oné magie zachránil, než vstanou noví kouzelníci!
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)